Rébus: proč by se Asad střílel do vlastního kolena

Západ míří prstem, má indicie, ale Tsadova logika uniká. DAMAŠEK, NEW YORK Počet mrtvých po chemickém útoku v Sýrii přesáhl podle včerejších zpráv sedmdesát, a zatímco západní země mířily prstem od první chvíle jednoznačně na syrský režim, Rusové svého damašského spojence se stejnou jednoznačností obhajovali.

Západu velmi usnadňovaly roli hlavní indicie, Rusům zase otázka bez odpovědi, totiž záhada, proč by to prezident Bašár Asad teď udělal, když je to výstřel do vlastního kolena.

Závěry Západu podporují dvě zásadní věci. Zaprvé: džihádisté, kteří ovládají provincii Idlíb, kde k útoku došlo, sice pracují na chemických zbraních, ale zatím zřejmě nikdy neměli nic víc než chlor. První vyšetřování ukazují, že jím lidé byli zasaženi, ale stopy vedou k tomu, že použit byl i sarin, což je mezi chemickými zbraněmi úplně jiná liga. A Sýrie ho měla – nebo ho ještě má.

Zadruhé: původní zprávy hovořily o tom, že útok byl proveden z letadla. Džihádisté letectvo na rozdíl od syrské armády nemají. Rusové okamžitě kontrovali, že plyn patřil džihádistům, kteří ho vyráběli ve svém tajném chemickém závodě v Chán Šajchúnu, a uvolnil se, když na něj padly bomby.

To zní sice možně, ale dost křečovitě. Chán Šajchún leží těsně za frontou, a kdyby byl pro džihádisty jejich chemickým Los Alamos, bylo by to hodně amatérské umístění.

Na druhé straně je tady jiná záhada: Asadovy motivy.

Bouři, která se strhla nad jeho hlavou, by musel čekat. Bylo dopředu jasné, že chemický útok by ho stál strašně moc. Něco takového by mohl podniknout, jen kdyby režimu Reakce světa Rusko odmítlo rezoluci odsuzující chemický útok šlo o přežití a toto by byl akt poslední záchrany. Jenže Asad je teď v přesně opačné situaci.

Válku v podstatě vyhrál, teď už je to víceméně jen otázka času, výdrže a šikovnosti. Vedle vojenského přežití vyvázl i politicky: koncem minulého týdne USA oznámily, že otázku Asadova svržení dávají k ledu a že je třeba se s ním naučit žít. Jestliže by za takové situace Asad zaútočil sarinem, bylo by to, jako by ukázal Donaldu Trumpovi vztyčený prostředník. Udělal by z něj hlupáka, čímž by si říkal o revanš.

Zdá se skutečně divné, aby si někdo takhle podtrhl židli ve chvíli, kdy si unavené veřejné mínění Západu rezignovaně přivyká na realitu.

Jako by najednou byly zpátky nejhorší dny roku 2013, kdy Asad málem narazil na „červenou čáru“prezidenta Obamy. Ten řekl, že pokud použije chemické zbraně, bude zničen. Asad vyklouzl tím, že o rok později odevzdal své chemické arzenály, celkem 1 300 tun.

Kdyby teď zaútočil sarinem, usvědčil by se z podvodu. Že si něco nechal a že na to má kapacity. Skladovat sarin je totiž obtížné, v ideálních podmínkách vydrží maximálně pět let, v horších je k ničemu po několika týdnech.

Teď to, proč by to Asad opravdu udělal. Jediné vysvětlení: cítí se pevný v kramflecích. Rusko má na své straně, Čínu také, USA se s jeho přežitím smířily. Už by chtěl ukončit válku, Idlíb je poslední velká bašta nepřítele. Útok na civilisty mohl být vzkaz – nezměkli jsme, radši to zabalte. Potvrdíme staré pravidlo, že konec války je nejbrutálnější.

Ale pořád existuje možnost, že za vším byli džihádisté a že šlo o promyšlenou operaci na podražení Asada, když už to nejde vojensky. Příkladů, kdy protirežimní bojovníci vyráběli podobné situace, aby je využili propagandisticky, bylo za dobu války dost.

Sýrie posledních šesti let je dokonalé informační zrcadlové bludiště, kde není dobré věřit obrazům, jež se tam ukazují. Čas ukázal, že informace jsou často ve skutečnosti vylhané a uměle vyrobené, prohlášení aktérů nemají žádnou hodnotu, jelikož ne vše je tak, jak se to jevilo. Zatím i smrtící útok v Idlíbu přináší hodně otázek a málo stoprocentních odpovědí.