Velká hra na nedohodu

Komentář Alexandra Tomského

Poté, co minulý týden poslala Velká Británie oficiální oznámení o odchodu z EU, počaly se z Bruselu šířit výhrůžky, varování a silácké výroky na adresu zrádných ostrovanů. Což o to, nápady, jak potrestat Angličany za vzpouru, už se objevily mnohokrát od osudového plebiscitu o brexitu. Když však zaznívají z úst hlavních bruselských vyjednavačů Guy Verhofstadta, Michela Barniera a Donalda Tuska místo seriózních představ, jak vyjednávat, o dobré vůli moc nesvědčí. Skutečně ten zdvořilý a vstřícný šestistránkový dopis britské premiérky ty pány tak rozlítil?

Nejspíš ano. Odchod Británie už je totiž definitivní a nezvratný. Současně světová prestiž Unie utrpěla ke svým narozeninám ránu, která euroskepsi jen povzbudí. Už dnes má přitom podle agentury Pew Research 47 procent občanů EU vůči integračnímu projektu výhrady.

Krom toho těm pánům nejspíš vadí anglický pragmatismus zdůrazňující vzájemnou potřebu smířlivosti k dohodě o volném obchodu, aby nepoškodila obě strany. Ten totiž míří přímo do regulačního a integračního srdce Bruselu. Ta odporná hokynářská racionalita Angličanů, ten jejich tzv. zdravý rozum – náš spolek je přece politický, jak u nás opakuje kníže.

Mějme však trochu soucit s eurokraty! Celý politický život zasvětili Unii. Třeba Michel Barnier, který vyjednává s Brity za Komisi. S jakým nasazením po pádu své kariéry ve Francii už osmnáct let pracuje na konsolidaci – tábora „míru a socialismu“, aby teď navzdory každoročním milionovým výdajům na školení Evropanů slyšel od těch ostrovanů, že mír v Evropě zachránilo NATO a nukleární zbraně, že dotace a regulace poškozují hospodářský výkon Evropy nesmyslnou byrokracií, o údajné pasti společné měny ani nemluvě, a místo politického národa prý vytvořila Unie jen neodvolatelnou nomenklaturu, inženýrskou nadvládu 55 000 přeplacených bruselských úředníků, kteří hospodářství škodí. Ale copak lze pokrok měřit jen penězi? Není divu, že měl prezident Evropské rady předem připravenou tvrdou odpověď na premiérčin dopis ve formě devíti stran směrnic, ultimativních požadavků a neoddiskutovatelných předběžných i závěrečných podmínek vyjednávání.

Smlouvat se nebude souběžně, jak si představujete, ještě byste nás vydírali. Peníze na dřevo! Dlužíte nám nejméně 60 miliard eur za podepsané závazky dotačních fondů do roku 2020. A možná i něco v budoucnu. Že máte nějaký kapitál v majetku Unie? O metodice výpočtu rozhodujeme my. Pak teprve můžeme jednat o dalším.

Železná vůle Britů je pověstná. Premiérka Theresa Mayová v rozlučkovém listu zopakovala, že žádná smlouva je lepší než smlouva špatná, rozčilila však eurokraty zcela věcnou zmínkou o britské vojenské a zpravodajské účasti na bezpečnosti Evropy, kterou by nepřátelský rozchod nepochybně poškodil. Unionisté ovšem možná podvědomě dohodu o volném obchodu ani nepředpokládají. Pro Francouze je svobodný trh tak jako tak nepřijatelný a pro ostatní je jen celní unií a nástrojem evropské unifikace, nikoli cílem o sobě.

Guy Verhofstadt, vyjednavač europarlamentu, pohrozil Britům, že nesmějí jednat s jednotlivými státy za zády Bruselu. To však nezabránilo Španělům, aby nezabudovali do směrnic výjimku ze společného vyjednávání – britskou koloniální enklávu Gibraltar, kterou si nárokují. Teoreticky vzato bez jejich souhlasu dohoda nebude.

V Anglii tím vyprovokovali hněv. Bývalý vůdce konzervativců připomněl osvobození Falklandských ostrovů, politici s premiérkou v čele ujišťují Gibraltar a rozčilenou veřejnost o své podpoře enklávě. Mnozí žádají plebiscit o připojení území koloniálního městečka s dvaatřiceti tisíci obyvateli na španělském pobřeží k Británii. V posledním referendu se tam k setrvání se Spojeným královstvím přihlásilo 99 procent lidí. Ostatně Gibraltar není součástí společného trhu, proč by se tedy mělo z formálních důvodů vyjednávat o jeho statusu? Horkokrevní Španělé nyní uklidňují Angličany, přestože jejich ministr zahraničí už pohrozil, že nebude vetovat možný skotský vstup do Unie.

Ve vřavě však zanikla podstata konfliktu mezi anglickým buldokem suverenity a neosobní mocí EU. Tisíce smluv a dokumentů mají být oprášeny a opět vyjednány. Dva roky nestačí, nastoupí doba přechodná. Britové se brání, nemáme snad po čtyřiceti letech integrace stejná obchodní pravidla, jež jsou součástí našeho práva?

Ó nikoli, namítají předáci Unie: evropské právo zasahuje do vnitřních záležitostí každé země, reguluje podmínky finančních služeb, konkurenci, dotace, energetiku čili celou ekonomickou politiku státu. I fiskální podmínky musí zůstat stejné po brexitu. Nemůžeme dopustit, aby se britské normy po odchodu postupně od nás vzdalovaly, aby Británie mohla konkurovat kontinentu nízkými daněmi. Rozhodčím musí zůstat Evropský soudní dvůr, jehož se Londýn chce zbavit především. Eurokratům můžeme věřit, že ve většině případů nejde o animozitu vůči Britům. Perfektně kafkovsky to vyjádřil Verhofstadt: „Taková je logika Evropské unie, evropských smluv, evropského projektu.“

Logika? Verhofstadt neví, že logika je jen nástroj myšlení, nikoli ideologie. Neví, že úžasný ekonomický rozmach Evropy umožnila suverenita států i daňová konkurence. Británie to tedy nebude mít lehké. A zatím to vypadá na kolizi.

EU nechce dopustit, aby se britské normy po odchodu vzdalovaly od těch unijních.