Únosce je nadlouho za mřížemi. Skončí obětem noční můry?

ÚSTÍ NAD LABEM Sedmnáctiletý Daniel sedí na okraji lavice ve vstupní hale ústeckého krajského soudu a hraje si na mobilu. Na opačném konci sedí čtrnáctiletá Jana. Zatímco jejich rodiče jsou v živém hovoru, děti spolu neprohodí ani slovo.

Před půl rokem spolu chodily, přátelství však přervala děsivá událost, když je únosce přepadl, spoutal, odvezl a deset dní držel v garáži. Obě děti včera přišly k soudu. Doufaly, že šílený příběh tím pro ně skončí. Pro každého zvlášť.

„Už si nemáme co říct,“říká Jana. A vzápětí, snad aby to neznělo tak příkře, dodává: „Už jsme si všechno řekli. Já do Litoměřic už moc nejezdím, a když, tak s rodiči.“

Pár okamžiků nato si sedají vedle sebe v jednací síni, opět beze slova, aby vyslechli rozsudek. A ten je výjimečný. Únosce Zdeněk Hryščenko, který soudu na vlastní žádost nepřihlíží, dostává šestnáctiletý trest, tedy víc, než jaká byla původní sazba. Podle znalců, žalobce a nakonec i soudu je mimořádně nebezpečný, a proto je nutné před ním společnost mimořádně chránit.

Daniel i Jana vyslechnou rozsudek klidně, bez jediné reakce. Přesto je na nich po skončení soudního líčení znát úleva. Občas se jim po tváři dokonce mihne úsměv.

„Dostal, co mu patří,“komentuje Daniel rozsudek. „Je to uzavřený. Doufám, že teď už bude klid. Snad se mi uleví,“dodává.

Podle znalců chlapec trpí úzkostmi a zvlášť závažnou posttraumatickou stresovou poruchou. Znalci upozornili, že by se neměl snažit situaci zvládnout sám, ale že má raději vyhledat odbornou pomoc.

Psychické následky má i dívka. V noci se budí ze sna, v němž ji kdosi pronásleduje a honí. Má strach ze tmy, z cizích mužů. I ona doufala, že když přijde k soudu, uleví se jí.

„A opravdu se mi trochu ulevilo,“říká. „Když jsem ho v pondělí viděla poprvé a podívala se mu do očí, bála jsem se,“vzpomíná na okamžik, kdy uplakaná utekla ze soudní síně, když eskorta přivedla Hryščenka před soud. „Teď už je to lepší,“ujišťuje. Prášky na spaní prý však každou noc bere stále.