Mysleli to dobře, ale dopadlo to jako vždy

eský literární svět, stejně jako státní správa a kulturní politika, má zase pěknou kauzičku. S velkou slávou, s níž dusilo všechny kolem se rojící pochybnosti, ministerstvo kultury konečně zřídilo na přelomu roku České literární centrum. Podařilo se mu obsadit i post jeho šéfa. Petr Janyška, někdejší velvyslanec v Paříži, bývalý novinář, donedávna vedoucí Českého centra ve Varšavě, vypadal důstojně a kompetentně. Než však stihlo Centrum zahájit činnost, nový ředitel to radši zabalil – podal výpověď.

O literárním domě, instituci, která by se starala o propagaci české literatury v zahraničí, organizovala pobyty zahraničních bohemistů a překladatelů v Česku, administrovala a koordinovala různé roztříštěné aktivity a byla partnerem pro obdobné instituce v cizině, se mluvilo dlouho. Tak dlouho, že se na to vždy zapomnělo a pak to někdo zase oprášil. Naposledy tuhle notně obnošenou rukavici zvedli ze země před dvěma lety literáti sdružení v nově založené Asociaci spisovatelů. A ministerstvo kultury si rázem vzpomnělo, že něco takového má dávno v plánu, a rozhodlo se konat. Potud v pořádku.

Pak centrum skutečně vzniklo. Některým iniciátorům bylo trnem v oku, že „jejich nápad“bere ministerstvo za svůj, případně že jedná bez konzultací s nimi. To je sice pochopitelné, ale kdo jiný by takovou instituci měl zřizovat a organizovat než stát. Jiným bylo podezřelé, že zřízením a organizováním centra je pověřena Moravská zemská knihovna. To už trochu sporné je.

Jeden by si myslel, že Moravská zemská knihovna je tu od toho, aby půjčovala lidem z Brna a okolí knihy, a skutečnost, že v jejím čele stojí v současnosti ambiciózní literární vědec, kterému je tohle málo, by na tom neměla nic měnit. Že Literární dům sídlící v Praze bude podřízen knihovně v Brně a nebude samostatný, je taky s podivem.

Největší údiv pak vyvolala skutečnost, že centrum se zjevně zřídilo proto, aby se zamezilo řečem a ve skutečnosti nevzniklo nic: místo literárního domu, který má kavárnu a komorní sál, v němž může pořádat akce, příruční knihovnu a knihkupectví, několik bytů pro zahraniční hosty a tak dále, ředitel Janyška zjistil, že má k dispozici dvě kanceláře. A žádný rozpočet. Tak se poroučel. Každý, kdo to vezme po něm za stávajících podmínek, bude v roli mouřenína. Samozřejmě je otázka, má-li něco takového vůbec vzniknout. Pokud ano, tak se to ale má dělat pořádně, dostat smysluplné zadání, sídlo, samostatnost a rozpočet.

Pak si člověk přečte výsledky Magnesie Litery a zježí se mu vlasy na hlavě hrůzou, že by podobné centrum mělo propagovat prázdnou a konjunkturální literaturu typu tvorby Marka Šindelky. Potíž české literatury není v tom, co se píše (ať si píše každý, co chce), ale jak je to u nás reflektováno. Kdo a jak to hodnotí. Jasnozřivá díla a talenty jsou zašlapávány do země nebo se o nich mlčí, průměrné a nicneříkající věci vynášeny. Což, samozřejmě, není nic nového pod sluncem.

Vroce 2010 jsem na této stránce napsal komentář o tom, že obnovení procesu s vrahem Jiřím Kajínkem není dobrý nápad, protože pro něj nejsou důkazy. Jak známo, v té době se žádosti o nový proces opíraly o svědky, kteří vraždu viděli údajně z okna sprchy borské věznice, a jiné „důvěryhodné“osoby.

Ale milost, kterou zvažuje udělit Miloš Zeman, kupodivu určitý smysl má. Pokud prezident tu odvahu najde (a odvahu to rozhodnutí určitě bude vyžadovat), tak já protestovat nebudu.

Miloš Zeman se sice zpronevěří své zásadě omilostňovat jen nevyléčitelně nemocné, ale to je jeho věc. Tuhle podmínku si dal sám a má právo ji zrušit.

Jiří Kajínek byl v roce 1998 odsouzen na doživotí za to, že zastřelil v roce 1993 na objednávku podnikatele Štefana Jandu a jeho bodyguarda. A od té doby se vrší pochybnosti o jeho vině. Jak říkávají někteří investigativní reportéři: „Je jasné, že ta vražda se stala jinak, než jak byla odsouzena.“Samozřejmě, když navštívíte vězení