„A najednou se letadlo rozlomilo“

Dřív létalo patnáct letadel denně, letový řád jsme znali nazpaměť, vzpomíná první mluvčí letiště

RUZYNĚ Zažila úprk lidí k letadlům ve snaze zabrat co nejlepší místa i tragickou havárii, při které se lidé naopak marně snažili dostat z letadla ven. Vlasta Pallová na ruzyňské letiště nastoupila v roce 1970 a už neodešla. Vystřídala několik pracovních pozic včetně práce na cargu nebo meteu, než se stala první tiskovou mluvčí. „Zprávy jsem si vystřihovala a lepila do sešitu,“vzpomíná Pallová, která nyní organizuje letištní exkurze pro veřejnost. Bylo to dost hektické. Mluvčí jsem se stala v devadesátých letech, v době, kdy se začínalo mluvit o výstavbě nového terminálu, o potřebě rozšířit letiště a souvisejícím vykupování pozemků. Dnes existuje celé oddělení komunikace, tisková mluvčí má po ruce celý aparát. Já jsem byla sama, s kolegyní ze sekretariátu jsme zajišťovaly veškerou komunikaci s médii. Neměly jsme internet a z počátku ani mobilní telefony. S novináři jsme proto mluvily hlavně přes pevnou linku, zprávy jsme posílaly faxem agentuře ČTK, od které si novináři zprávy přebírali. Při mimořádné situaci jsem měla neustále obsazenou pevnou linku. Zpětnou vazbu poskytovala výstřižková služba, nefungovala ale úplně dobře. Zadali jste jí určité slovo, v našem případě letiště, jenže jsme pak dostali všechny možné informace, které se ruzyňského letiště vůbec netýkaly. Takže jsme si radši kupovaly noviny a z nich zprávy vystřihovaly a lepily do sešitu. Vedení letiště si to pak pročítalo. Třeba taxikáře, s těmi tu byly problémy vždycky. Letiště mělo smlouvu s určitou firmou, která sem taxikáře dodávala, jenže zároveň tu byl tlak ze strany městských taxikářů a ti se mezi sebou hádali. Pamatuji si také na únos na lince Praha–Bratislava do Vídně. Pan ředitel tehdy očekával návštěvu, která tou linkou měla přiletět. S takovými situacemi jsem si musela umět poradit a nějakým způsobem o nich informovat. Od roku 1970 na letišti Dvakrát. Nejdřív, když letadlo vyjelo z dráhy, to se museli cestující evakuovat. Podruhé v roce 1973 při havárii Aeroflotu. Okna mého pracoviště směřovala na přistávání letadel. Viděla jsem, jak se letadlu při přistání odlomil ocas. Než letadlo dopadlo, přetočilo se na záda a částečně se rozlomilo. Někteří lidé se zachránili, ale většina zemřela. Nešly jim otevřít dveře a letadlo navíc začalo hořet. museli mít celní prohlášení. Zaměstnanci letiště se mezi sebou znali, bylo tu velice přátelské prostředí. Scházeli jsme se po práci, chodili si posedět do restaurací u letiště. Co se týče služeb, tak teď to tu je jako obchodní centrum. Dřív probíhal prodej na palubě, na letišti byly maximálně suvenýry. To ano, měli jsme pro ten účel tabuli jako ve škole, na kterou se psalo křídou. Vždy večer se na ni napsal letový řád na další den. Zanášely se tři údaje – odkud letadlo letí, v kolik má přiletět a číslo letu. Pro cestující byly k dispozici velké tabule s přetáčecími lamelami. V té době se ještě k letadlům chodilo i pěšky. Navíc ani nebyla dopředu přidělená místa v letadlech. Když se otevřely dveře, nastal úprk, lidé si chtěli zabrat co nejlepší místo.