Být pivař může být smrtelné
„Pokud člověk chodí o víkendech pít a nedokáže se zbavit stresu jinak, než že se opije, má problém,“říká primářka psychiatrické kliniky hradecké fakultní nemocnice Jela Hrnčiarová
Primářka Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Hradec Králové Jela Hrnčiarová míní, že pití v Česku bezmezně tolerujeme. „Považujeme to za naprosto normální,“říká lékařka, která do loňského roku vedla léčebnu závislostí v Nechanicích. Podle ní jsme se v posledních letech zaměřili hlavně na léčbu drogově závislých, přitom nejčastější návyková látka v Česku je stále alkohol. Proč se Češi drží na vrcholu statistik v množství vypitého alkoholu? Je tu obvyklé pít, jde o takový český zvyk jít si po práci sednout do hospody na pivo. Spotřeba zůstává skoro stejná, ale v poslední době si kupují lidé více pivo i domů. Katastrofická situace je jen o něco lepší, než bývala třeba v 50. letech minulého století. Alkohol je u nás velmi dostupný, a to i cenově. Posledních dvacet let se pozornost věnovala hlavně drogovým závislostem a užívání nezákonných látek. Do pozadí zapadlo, že nejčastěji zneužívanou návykovou látkou je právě alkohol. Podcenili jsme situaci?
Ano, tři čtvrtiny těch, co mají problémy s návykovými látkami, jsou alkoholici. Co lze považovat za nadměrné pití?
Z odborného pohledu je to vypití šesti a více alkoholických nápojů na posezení. Může se jednat o šest piv, šest skleniček vína nebo šest panáků tvrdého alkoholu. Na pivo chodí spousta lidí každý víkend někdy i několikrát do týdne. Chlapi si jich dají klidně šest, do toho panáky. Je to problém? To, o čem mluvíte, je velmi rizikové pití. Jít někam s tím, že se opiju, je totiž velmi rizikové. Otázka zní, proč člověk musí být pravidelně pod vlivem návykové látky. Když pravidelně pijete, stoupá u vás tolerance a je tu velké riziko, že budete chodit pít s větší frekvencí a vypije větší množství alkoholu. Je přece rozdíl, když piju alkohol, protože jsem společenský a chci se bavit, a když piju, protože se chci zbavit nějaké úzkosti, nemyslet na problémy, přehlušit žal. Normální je přistupovat k životním problémům bez potřeby zapíjet je alkoholem. Pokud si člověk něco dá při nějaké společenské události, není to tolik rizikové. Pokud nevypne od pracovního stresu jinak, než že se opije, nebo když musí po večerech popíjet, aby vydržel čas strávený s partnerem nebo s rodinou, tak už je to problém. I když budu pít jen pivo? V Česku se skoro sluší být pivařem. Být pivař může být i smrtelná choroba. Jsou případy výlučně pivařů, kteří si upili cirhózu a umřeli. Každý je individuálně citlivý v souvislosti s následky systematického pití, někdo snese patnáct piv denně a nic mu není, jiný vypije pět piv denně a za pár let mu selžou játra. Mám známého, který dříve vydržel pít hodně, ale teď je evidentně „pod parou“už po dvou pivech. Co se to s ním stalo? Když někdo pije, nejdříve mu stoupá tolerance na alkohol, zvládá pít víc než ostatní, je tím mezi kamarády známý. Hodně snese, není to na něm třeba ani znát. Pokud se však tolerance vystupňuje a přehoupne, může to být známkou například toxického poškození centrálního nervového systému. Může se pak takový člověk ještě vrátit k příležitostnému bezproblémovému pití? Příklad, který jste popsal, je už hodně podezřelý. Váš známý se už možná ocitl v situaci, kdy se jeho tělo řídí zákonitostmi závislosti, nikoliv jeho vlastní vůlí. Tu už zřejmě nedokáže kontrolovat. Dá se závislost na alkoholu definovat? Kdy je člověk opravdu závislý a kdy se dá mluvit jen o popíjení? Závislost má šest diagnostických kritérií. Splnění kterýchkoliv tří z nich už splňuje diagnózu závislosti. U všech závislých vidíme příznak bažení – touhu cítit účinky alkoholu na psychiku, nejčastěji zrelaxování, zlepšení komunikace mezi lidmi, odstranění úzkosti či zlepšení nálady. Dalším příznakem je, že stoupá tolerance na alkohol až do extrému. U závislých je dále časté, že každé pití končí opitím, nejsou schopni kontrolovat dávky konzumovaného alkoholu vůlí. Když přestanou pít a klesne u nich hladina alkoholu v krvi, rozvine se u nich tělesný odvykací stav, který doprovází třes rukou nebo celého těla, pocení, zvýšený krevní tlak, bolest hlavy, nevolnost, špatná nálada. Závislý člověk je dále přesvědčený, že mu alkohol víc dává, než bere, přestože mu okolí říká opak. Posledním příznakem je, že kvůli pití opouští své zájmy a přátele. Jak takovému člověku mohou jeho přátelé či rodina pomoct? Těžko. Nejdřív ho musí s tím problémem konfrontovat, říct mu, že je to na něm vidět, vyzvat ho, aby se sebou něco dělal. Je však pravděpodobné, že
on to nastavené zrcadlo nepřijme a odvrátí se od vás. Do odborné péče se často dostane až po silném a dlouhém tlaku okolí. Za svých dvaadvacet let praxe jsem vypozorovala, že nejúčinnější je tlak ze strany zaměstnavatele, kdy podmínkou pro udržení si zaměstnání je léčba a následná abstinence. Léčebna v Nechanicích, kde jste dlouho působila, slaví dvacet let. Změnil se za tu dobu způsob léčby? Ze začátku zde byla léčba přísnější, více zaměřená na zákazy a příkazy, později se její gros posouvá více do psychoterapie a k individuálnějšímu přístupu. V léčebně se také za tu dobu zvedla kapacita – začínalo se na patnácti lůžkách, teď jsme zabrali celou budovu a máme jich padesát šest. Když přijdu jako pacient do léčebny, co mě tam čeká? Každý projde oddělením detoxu, kde stráví týden až měsíc – to podle svého stavu. Postupně si zvyká, nejsou na něj tak přísné nároky. Je to čas, kdy se může dát psychicky a fyzicky do pořádku. Snažíme se mu zmírnit příznaky odvykání. Alkohol se však vysazuje okamžitě, něco jako sníženou dávku nepodáváme. A po detoxu následuje co?
Klient přechází na lůžko komunitní péče, kde začíná psychoterapeutická léčba. Musí dodržovat pravidla a režim, který v zásadě kopíruje běžný život. Ráno se včas vstává, následuje hygiena, rozcvička a terapeutické aktivity. Rozdíl od běžného života je v tom, že my ten režim kontrolujeme a jeho porušování hodnotíme trestnými body. Každý si musí projít fázemi od „nesmím pít“, „nechci pít“až k „nepotřebuji pít“. V léčebně se zaměřujeme na první dvě fáze, na té třetí musí klient pracovat řadu let už mimo prostory léčebny. Abstinovat vydrží šedesát procent těch, kteří projdou léčebnou. Je to maximum, jakého se dá dosáhnout? Léčba závislosti není založená na principu, že vás lékař vyléčí. My vám můžeme říct, co dělat, abyste zůstali celý život bez příznaků, ale dodržovat to už musí každý sám. Závislost je nemoc, jejíž průběh máte ve svých rukou, což je požehnání i prokletí zároveň.