Asad: co ho čeká teď?
Nic není, jako to vypadá. Syrský prezident není ani zdaleka tak odepsaný, jak by se mohlo zdát. A i když útok na ruského spojence připomíná ty nejhorší okamžiky studené války, pod povrchem se neodehrává osudové drama, i když padají rány a hodně silná slova. DAMAŠEK Dým po křídlatých střelách se rozplynul, ale nad Sýrií zůstala viset základní otázka: Co bude dál?
Jednak se syrským prezidentem Asadem, jednak se vztahy USA a Ruska, které se střetávají na více místech světa, ale kolem Damašku na sebe teď narazily jako kontinentální desky před zemětřesením.
První otázka, a vlastně i druhá, závisí na tom, zda Američané chtějí pokračovat, nebo ne.
Nezdá se však, že by to měli v úmyslu, i když stejně tak se před třemi dny vůbec nezdálo, že by měli zasypat nějaké syrské letiště tomahawky.
Ale včera se Američané celkem snažili, aby naznačili, že sekyra dopadla jen jednorázově. Do EU poslali vzkaz, že „údery v Sýrii jsou omezené a mají zabránit dalšímu užívání chemických zbraní“. Ministr zahraničí Rex Tillerson řekl, že útok ukázal, že Trump je připraven podniknout rozhodné kroky, pokud se některá země dopustí ohavností, a dodal: „Myslíme si, že útok jako takový byl přiměřený.“Na to nemusí být člověk expert
na dekódování diplomatštiny, aby si to přeložil tak, že šlo o jednorázovou věc.
Ale jsou tady ještě další okolnosti. Útok přišel zčistajasna, pro Trumpa Asad zmutoval z osoby, s níž se musí a dá nějak spolužít, ve zlosyna, na něhož se musí vytáhnout tomahawky, za jediný týden. Za tu dobu se asi těžko vypracuje plán dlouhodobé kampaně, protože ty původní z časů Baracka Obamy už jsou k ničemu: situace na syrských bojištích se dávno změnila.
A to je Asadova záchrana.
Muž, bez něhož by bylo hůř
Může být zatím v klidu. Zatímco za Obamy existovala iluze demokratické opozice, která by ho mohla nahradit, dnes už jsou jen džihádisté. Odstranění Asada by teď nevyřešilo nic, válka by se ještě zvětšila a dominující silou by byli džihádisté. Asad to ví, proto se včera jen oprášil a řekl: „Útok byl unáhlený a nezodpovědný.“Takhle nereaguje člověk, který má pocit, že je ve válce a Amerika mu jde po krku. Asad si je totiž dobře vědom své ceny, i když nyní znovu dostal nálepku hlavního bídáka syrské občanské války. Jenže jestli z ní po šesti letech, stejně jako ze všech konfliktů a válek na Blízkém východě posledních patnácti let, plyne nějaké hlavní poučení, zní takto: Jakmile se někde vytvoří mocenské vzduchoprázdno, vynoří se tam extremisté a situace je ještě horší než dřív. Je jasné, že konflikt v Sýrii, kdyby se boje měly rozšířit i do oblastí ovládaných nyní Asadovým režimem, by byl válkou na druhou. Plán pro případ Asadova odchodu ani pádu není. Aspoň o něm nikdo nikdy neslyšel. A to je Asadův záchranný pás. Jestli Sýrie úplně zkolabuje, stane se celá rájem džihádistů a teroristů. což je přesně ta situace, které se Trump snaží zabránit. Trump to ví. A Asad ví, že Trump to ví.
Ale je tady ještě jedna důležitá věc, která vypadá zlověstně. Amerika bombarduje Asada, což je člověk Rusů. Bombarduje letiště, kde jsou Rusové.
To zní skoro jako karibská krize. Když včera přišla zpráva, že ruské lodě plují Bosporem, což je rutinní věc, vyvolala vykřičníky.
Ego těch dvou
Ale není to tak, jak to vypadá. Rusové dostali telefonem cosi jako přátelské upozornění, že budou pršet tomahawky.
Co z toho plyne: tohle je komplikovanější situace, než když za studené války stály obě supervelmoci přímo proti sobě, byť na distanc, nebo vedly války v zastoupení.
Sýrie je také trochu válka v zastoupení, ale jiné je to, že současně tam Amerika a Rusko mají společného nepřítele a jsou kromě rivalů i spojenci.
Proto se vůči sobě budou chovat opatrně. Budou se sice přetlačovat a budou padat i silná slova jako například včera, ale vše s vědomím, že Sýrie není místo, kvůli němuž by šly do osudového střetu. Nestojí jim za to. Byla by to příliš vysoká cena za zboží, které nemá takovou hodnotu, i když pro Rusko je to jediné místo, kde udrželo vojenskou botu na Blízkém východě – a kudy se teď vrací do postavení velké mocnosti s globálním rozpažením.
Racionální úvaha vede pravděpodobně Trumpovy i Putinovy stratégy k závěru, že mohou víc získat, když půjdou více spolu než proti sobě, protože postup proti džihádismu je důležitější než hra na páku nad syrskou mapou.
Teoreticky to zní dobře, ale je tady jedna slabina.
Tahle úvaha nezohledňuje velká ega v Bílém domě a Kremlu.