Střezte se Vánoc, zní v německých mešitách
Arabsky nebo turecky
„Chtěl bych nyní mluvit o největším ze všech nebezpečí, tedy o Vánocích.“Je právě 23. prosince 2016 a jednou z berlínských mešit se z kazatelny nesou tato slova.
Kázání o nebezpečí Vánoc zaznělo pouhé čtyři dny po masakru na vánočním trhu v centru Berlína, kde Tunisan Anis Amri kradeným nákladním autem zavraždil 11 lidí a dalších 55 zranil. Ve své knize Inside Islam (Uvnitř islámu), která právě v Německu vyšla, ho zaznamenal německý novinář Constantin Schreiber.
„Jsou Vánoce součástí našeho života? Ne. Jsou vánoční stromky? Ne. Silvestr? Ne. Proto musíme mládeži a našim blízkým připomínat Korán,“popisuje Schreiber svou zkušenost z kázání. Mešita zvenku nijak nevyniká, sídlí totiž v přízemí obytného domu. „Jedinou další indicií je, že do ní vcházejí zarostlí muži,“píše.
Constantin Schreiber, který mluví plynně arabsky, loni během osmi měsíců navštěvoval páteční modlitby v německých mešitách. Schválně vynechal ty extrémní i ty příliš liberální. Chtěl poznat, jak to vypadá v těch „běžných“, kam chodí většina německých muslimů.
Ani další kázání ho ale příliš nepotěšila. „Byla v rozporu s pravidly demokratické společnosti a obecně velmi problematická. Tím nejdůležitějším v nich vždy bylo varování proti životu uvnitř německé společnosti, jak se jí nenechat pohltit a jak zůstat pevně mezi svými. Kazatelé říkali, že nikdo nemůže být muslimem a zároveň demokratem. Zdůrazňovali rozdíly mezi muslimy a ostatními – křesťany, jezídy, nevěřícími. Někdy to bylo jen v náznacích, jindy zcela otevřeně,“říká Schreiber, který pracuje pro veřejnoprávní televizi ARD.
Někdejší blízkovýchodní zpravodaj se do povědomí veřejnosti zapsal také svým pořadem, v němž běžencům a migrantům ze zemí Blízkého východu a Afriky pomáhal začlenit se do německé společnosti. V arabštině s německými titulky vysvětloval, jak funguje německá společnost a jaké má zákony.
Během loňského roku pak poznal muslimy žijící v Německu a zejména fungování německých mešit i z jiného, méně příjemného úhlu.
„Je páteční odpoledne a zvoníme u dveří mešity v berlínské čtvrti Wilmersdorf,“píše Schreiber na začátku své knihy. „Tady jsou docela vstřícní, pouštějí nás dovnitř, a dokonce nám dovolují během modliteb i natáčet. To není nic samozřejmého – mnoho dalších nás s tímto požadavkem odmítlo.“
Wilmersdorf je rezidenční čtvrť v západní části Berlína, plná drahých vil. Spíš než imigranti ze severní Afriky a Blízkého východu si ji z cizinců oblíbili zámožní Rusové. Právě tady ale stojí i nejstarší mešita v Německu z roku 1928. Velká bílá budova s kopulí a minarety připomíná indický Taj Mahal. Po desetiletí byla ve špatném stavu, v devadesátých letech ji Německá nadace pro ochranu památek a berlínský památkový ústav nechaly opravit a restaurovat.
„Po vzoru ostatních vcházíme dovnitř a zouváme si boty. Interiér na rozdíl od mnoha ostatních mešit nepůsobí nijak přeplácaně, ale spíš vzdušně a elegantně,“píše Schreiber. Imám je vítá a vyzývá ostatní věřící, aby se se členy štábu otevřeně bavili. „Jste tady vítáni, u nás podporujeme otevřenost a svobodnou výměnu názorů,“říká anglicky s pákistánským přízvukem.
Během obecné promluvy Schreiber listuje jednou z knih ležících na stole. Ta už má však zcela jiný étos než promluva z kazatelny. Kapitola Největší v Německu
nazvaná Víra a politika začíná slovy, že „jediným tvůrcem zákonů je Bůh“, a pokračuje tvrzením, že „společnost není založena na deklaraci lidských práv“, že demokratický systém není podle Koránu přípustný a že národy jsou „nemocí Západu“. Autor se v kapitole ptá, zda už konečně nenastal čas obrátit se k islámu a přivést i nevěřící do „království božího“.
Další dění popisuje několik odstavců přímo ze Schreiberovy knihy: „Imám vidí, že listuji knihou, co ležela na stole, a začíná být viditelně nervózní. Po modlitbě ke mně přijde a snaží se mi ji vzít z ruky. Nechci ji dát a imám použije větší sílu. Zamíří na něj kamera. ‚Myslel jsem, že je to vaše kniha,‘ říká. ‚Tu jste sem přinesl vy.‘ Říkám, že moje není. ‚Pak to sem tedy odložil někdo jiný,‘ řekne rychle imám.“
„Krátce poté přijde jeden z věřících. ‚Jsi křesťan?‘ zeptá se. Přisvědčím. ‚Nerozumím tomu, proč si křesťané věší na krk nástroj vraždy. Kříž je přece nástroj vraždy,‘ říká lámanou němčinou. ‚Moje rodina mi říká, že jsem radikál a islamista. Ale já půjdu do nebe!‘,“popisuje dále Schreiber svou zkušenost z mešity.
„Nikdo z okolostojících neřekne ani slovo. Nevím ani, zda vůbec rozuměli tomu, co ten muž německy říkal. Poněkud podrážděni se vracíme zpátky do redakce. Čekal jsem, že dojde jen k několika přátelským mezináboženským výměnám. Ještě si na internetu hledám jméno autora oné knihy: je to Roger Garaudy, Francouz odsouzený za popírání holokaustu, který v roce 1982 konvertoval k islámu,“píše novinář.
„Říkám si, jak je tohle možné. Nahlásili jsme svou návštěvu předem, přišli jsme s kamerou, bylo jasné, že jsme novináři. O čem se v mešitách mluví, když tam zrovna nejsme?“ptá se Schreiber. „Rozhodl jsem se to zjistit.“
Pro německé muslimy jsou mešity hlavním místem setkávání. Na všech pátečních modlitbách, které Schreiber navštívil, bylo plno. Kazatelé ale dobře vědí, že jejich činnost může být sledována. Ostatně ani Schreiber nepůsobil zrovna nenápadně: jako vysoký světlovlasý Němec s modrýma očima se mezi ostatními těžko mohl schovat.
Výslovné výzvy k násilí tu proto neslyšel. „Vědí moc dobře, kde končí hranice svobody slova a co si ještě mohou dovolit,“popisoval své poznatky pro německý rozhlas Deutschlandradio Kultur. Činnost mešit přitom není v Německu nijak regulovaná. Mešity nemají povinnost hlásit se úřadům a ty pak nevědí, kolik jich v zemi vůbec je a kde. Odhaduje se, že jich může být kolem tří tisíc.
Najít mešitu proto často není jednoduché, typické kopule a minarety mají jen některé. „Takových není zas tolik. Musel jsem se proto ptát muslimských kolegů, běženců
V Německu žijí podle odhadů tři miliony Turků a vztahy mezi Německem a Tureckem jsou v poslední době velmi napjaté. I do tureckých mešit se šel Schreiber podívat. „Jezídi jsou symbolem barbarství a vůbec by neměli existovat,“řekl mu například jeden z tureckých imámů, s nímž se po kázání bavil.
Kázání tureckých duchovních byla velmi politická, téměř vždy šlo o ideologickou a náboženskou podporu vlády prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. Páteční modlitby byly plné slov jako „náš národ“, „naše víra“nebo „náš domov“. Domovem bylo vždy míněno Turecko. Mluvilo se o tom, že nepřátele tureckého národa stihne boží trest.
„Čekal jsem, že se aspoň trochu bude mluvit také o životě muslimů v Německu. Němci v roce 2016 zdůrazňovali, že teror postihuje muslimy stejně jako křesťany a že mezi nimi nemůžeme dělat rozdíly. Naproti tomu kazatelé v mešitách se ve stejné době vždy zaměřovali jen na rozdíly mezi muslimy a ostatními,“říká Schreiber.
Kazatelé sami, pokud se Schreiberem byli ochotni mluvit, považovali své mešity za „místa integrace“. Ačkoli v Německu žili deset nebo více let, odpověď na Schreiberovu otázku, jestli mluví německy, ale byla velmi často „ne“.
Pro konzervativní muslimy totiž podle Schreibera „integrace“znamená integraci v rámci muslimského společenství, ne mezi ostatní Němce. Někteří sociologové na tuto skutečnost upozorňují už delší dobu. Naopak německá vláda mešity považuje pro integraci do německé společnosti za velmi vhodné prostředí.
„Bylo to zřejmé v podstatě z každého kázání, co jsem slyšel: vše prostupovala obava, že se muslimové začlení do německé společnosti. Tedy že se integrují,“říká Schreiber.
Na integraci cizinců zejména z muslimských zemí přitom německá vláda vydá ročně miliardy eur. Na zaopatření a integraci běženců a migrantů, kteří do Německa přišli v uplynulých dvou letech, chce vláda do roku 2020 dát 93 miliard eur. V tomto ohledu pak podle Schreibera jdou mešity přímo proti jakýmkoli integračním programům.
„Každý týden si někdo může stoupnout před místnost plnou lidí a říkat: Demokracie je špatná, Němci jsou špatní, nebavte se s křesťany. To jsem slyšel snad v 90 procentech kázání, to bylo všude,“říká Schreiber. „A my si nyní musíme jasně říct, jaké důsledky má takový postoj pro naše další společné soužití.“