Představ si, že nad námi bylo velké město

Jezdím sem. Někdy beru i děti. Auto nechám u skládky, pak asi kilometr jdeme. Snažíme se být nenápadní a tiší kvůli zvěři a hlavně kvůli ptákům. Ne, není to tu úplně utajené a nepřístupné, ale to místo prostě ještě nebylo oficiálně otevřeno veřejnosti. Když jdeme po cestě kolem dělníků, kteří cosi kutí při rekultivaci území, jen na sebe kývneme. Stejně jako ostraha už asi vědí, že nic nezničíme. Nenosíme nářadí, máme v kapsách jen svačinu. Když je pěkné počasí, lehneme si do trávy a koukáme k nebi nebo na hladinu jezera, na níž přistávají labutě a kachny, občas vidíme volavku.

Onehdy jsem tu ležel se synem. „Představ si, že nad námi, jak tu ležíme, bylo ještě celkem nedávno čtyřicet metrů uhlí! Čtyřicet metrů tmavě hnědého šutru, který hoří. To je výška asi jako panelák. A uhlí zde leželo všude, kam dohlédneš. Rypadla už ho vytěžila. Až pak začalo napouštění jezera pod námi. Ležíme na tom, co zbylo pod vytěženým uhlím,“říkám. „Co bylo nad tím uhlím, tati?“„Dobrá otázka, Vítku. Nad tím uhlím stály domy. Desítky, stovky, tisíce domů, celé město. To město se jmenovalo Most, dnes mu říkáme Starý Most. A prý to bylo krásné město plné krásných starých staveb. Někdy ti ukážu v počítači fotografie, které se dochovaly.“„Kam šli ti lidé? Umřeli?“„Ne. Odstěhovali se támhle do těch paneláků, jak vidíme na obzoru. Tam se tomu říká Nový Most. Jejich staré domy padly kvůli uhlí, které bylo potřeba na topení, do továren, do lokomotiv, tak no… Přišli horníci a uhlí prostě vytěžili. A představ si, že jsem mluvil s jednou paní, která bydlela ve Starém Mostě. Říkala, že kolikrát, když byla dlouhá zima a docházelo jim dřevo a uhlí, které si koupili na topení, stačilo zajít do sklepa, chvíli kopat krumpáčem a lopatou a narubali si nové uhlí. Za to už ani nemuseli platit. Chápeš? Normálně měli uhlí ve sklepě, hned pod barákem,“chytračím. „Ale pojď, přišli jsme sem pro něco jiného. Když jsem se zde toulal sám, tak jsem našel zvláštní věci. Rozhlédni se na té nezarostlé hlíně kolem, a když uvidíš na zemi něco, co se třpytí, takové lesklé zaoblené 'hovínko', tak ho seber. To je pyrit. Jsou tu krásné kousky, stačí sbírat. No a podívej na tohle.“

„To je to uhlí, to znám. To tu horníci nechali? To si měli odvézt.“

„Tohle je fakt kus uhlí, ale je to zajímavé uhlí. Nehoří. Do tohohle uhlí – hodně zjednodušeně řečeno – natekl kdysi dávno křemen. Malé krystalky na něm tak zvláštně svítí. Koukni proti slunci. No a pak ti ukážu poslední zajímavost, kvůli které jsme tady. Vidíš ten na první pohled ošklivý kámen? To je zkamenělá hlína. Hoď ho na zem, aby se rozbil.“

„Jé… To jsi mi chtěl ukázat? Ty otisky listí v tom kameni?“

„Jo. Listí spadlo na mokrou hlínu, asi jíl, která pak ztvrdla na kámen. To listí někde v okolí rostlo asi před 25 miliony let. Nepředstavitelná doba, že. Krajina ještě vypadala úplně jinak. Byla tu asi řeka, vedle bažiny, mokrá hlína a do toho všeho padaly listy a větve a celé stromy a postupně tvrdly, až zkameněly. Ale to si nemusíš pamatovat. To se budeš učit, až půjdeš v září na základku.“„To tady žili dinosauři?“„No… Já vlastně nevím. Nepamatuju si to přesně, ale něco mi říká, možná jsem to kdesi četl, že dinosauři vyhynuli asi před 60 miliony let, plus minus. Takže už by vznik našeho uhlí zažít neměli. Ale třeba si to pamatuju špatně.“„A ti lidé, tati, ti museli odejít kdy?“„Tak to si pamatuju zase moc dobře. Poslední domy Starého Mostu padly kvůli těžbě před 30 lety – 1. dubna 1987.“