U nás v Číně se daleko více cenzurují filmy než knihy
Kromě knihy Čen-jün představil také film I am not Madame Bovary, v překladu Nejsem paní Bovaryová, který vznikl podle románu Manžela jsem nezabila. Nemluvil, musím přiznat, že jsem všechny pozdravil ještě před projekcí a šel na pivo. Poté jsem se už nevrátil. Ale slyšel jsem, že se lidé během filmu hodně smáli.
Vynikající, vypil jsem tři půllitry. Taky jsem ochutnal uzené koleno a vyzkoušel hovězí tatarák, což je myslím celkem odvážné, objednat si na neznámém místě syrové maso. Navíc ta kombinace s topinkou a česnekem je pro mě úplně nová. Byl jsem velmi příjemně překvapen. Už kvůli tataráku, pečenému kolenu a pivu budu psát jako o život, abych se sem mohl brzy znovu podívat. Určitě to byla velká pomoc, protože jsem měl možnost poznat různé lidi. Hlavně během rozhovorů, které se trochu liší od běžné komunikace na ulici. Je to setkání dvou myslí, které často přicházejí do zajímavé interakce. Většina slavných spisovatelů někdy byla novináři – Faulkner, Hemingway, Márquez. Navíc mohli svobodně cestovat za peníze svého zaměstnavatele. Posláním žurnalistiky je mezilidská komunikace a to ji podle mě činí jedním z nejlepších poslání na světě. Do práce už ale nechodím a jsem profesionální spisovatel. O zrání knih
V Číně jsem prodal přes dva miliony knih. Svou prací se dokážu uživit. Jsem šťastný, že se mi to povedlo. Včera se ke mně navíc dostaly zprávy, jak úspěšný je film, který podle Manžela jsem nezabila, vznikl. Příště si řeknu producentům o větší procenta. Představa o tom, že je v Číně přísná cenzura a je těžké něco prosadit, mi přijde trochu scestná. Ona totiž většina úředníků, kteří schvalují a rozdávají razítka, knihy nečte. Horší je to s filmem, na který se většinou zajdou podívat. Tam je to přísnější. Obecně si však myslím, že autor, který píše knihu jen proto, aby odhaloval nešvary společnosti, není dobrý spisovatel. Dobrého spisovatele zajímá lidská povaha a povaha lidského společenství obecně, musí jít do hloubky, ne jen klouzat po povrchu. Většina lidí si myslí, že spisovatel začne psát knihu, protože se mu v životě něco přihodilo nebo narazil na člověka, který jej inspiroval. Já to tak nemám a myslím si, že dobrý spisovatel ve svém díle vychází z toho, co objeví. Nějakou pravdu, na kterou přijde, a myslí si, že je pro čtenáře objevná nebo nová. Je to tak, používám humorné prostředky, abych o nich vyprávěl. Hledám vždy nejjednodušší způsob, jakým vyjádřit ty nejsložitější životní otázky. Jednoduchým jazykem chci dosahovat velkých uměleckých dojmů. Většina lidí si myslí, že pozitivní přístup k životu nebo optimismus je spojen s humorem. Tak to ale není. Humor vzniká v tragédii, ve smutku. Ve chvíli, kdy se začnete na věci dívat drobnohledem, zjistíte, že je vše jinak. Protože na dobrou knihu je potřeba čas. Musí uzrát. Mně většinou trvá dva až tři roky, než román napíšu. To nevím, ale s pár režiséry už jsem pracoval a myslím, že se všichni přesvědčili, že mé příběhy jsou opravdové. Znám své postavy i jejich motivace. Mé příběhy jsou jednoduše dobré, režisérům mohou zaručit jenom úspěch, což se potvrzuje i na filmových festivalech.
Nechodím tam. To je práce režiséra. Nemám z toho žádné peníze navíc, tak proč bych tam chodil? Mám letos v plánu vydat novou knihu. Stejně jako psaní i překlad vyžaduje svůj čas, takže se asi znovu setkáme až někdy na konci příštího roku.