Woodyho Allena dostanete na jeviště jen těžko

Divadelní verze Mocné Afrodíté v pražském Divadle pod Palmovkou naráží na příliš velké jeviště i logická úskalí filmové předlohy. Sportovní novinář Lenny Weinreb spolu s manželkou adoptuje dítě. Jak se postupem let jeho manželství rozpadá, nedává mu spát myšlenka, kdo je skutečnou matkou jeho nadaného syna. Vydá se ji hledat a ke svému zděšení narazí na hloupoučkou prostitutku a pornoherečku.

Režisér Vojtěch Štěpánek před premiérou upozorňoval, že filmy Woodyho Allena jdou pro velké množství střihů a střídání prostředí velice těžko převést na divadelní prkna. Přesto se o to pokusil v případě jemu blízkého Allenovu snímku Mocná Afrodíté z roku 1995.

Dramatizace, již si na starost vzaly Martina Schlegelová a Marie Špalová, se až na pár drobností poměrně poctivě Allenova filmu drží. Z hereckých výkonů nejvíce zaujme Vendula Fialová v roli nahlouplé prostitutky Lindy. Jak je tato Allenem napsaná role pro celý příběh vděčná, dokázala už její filmová představitelka Mira Sorvino, která za ni dostala Oscara.

Právě příchodem Lindy se i divadelní verze rozjíždí do vyšších obrátek a před diváky se dostává situační komedie oplývající vtipnými allenovskými Linda situacemi a dialogy. Předchozí děj, kde se rozehrává zápletka týkající se adopce dítěte mezi manžely (Zdeněk Kupka a Tereza Dočkalová) a problémů jejich soužití, bohužel takový švih postrádá. Adaptace doplácí na to, na co Štěpánek upozorňoval, příliš mnoho střihů a změn prostředí lze na divadle nahradit jen těžko a zřejmě pouze za cenu přílišného krácení.

Co se však povedlo, je převedení velkého specifika filmové Afrodíté. Woody Allen totiž snímek rámuje antickým chórem, který do děje vstupuje jako glosátor děje či našeptávač hlavnímu hrdinovi. Zde se naopak film s divadlem plně prolíná a vstupy antických masek hru dobře oživují.

Zásadním kamenem úrazu Štěpánkovy inscenace je však prostor. Pražské Divadlo pod Palmovkou kus uvádí na své velké scéně. To na jednu stranu dovoluje režisérovi dostatečně rozpohybovat právě onen antický chór. Na stranu druhou však některé vyloženě konverzační momenty hry – tedy to, co kus táhne – doslova utápí v prostoru.

Využít hloubku hlediště pro méně důležitý děj sbližování Weinrebovy manželky se šéfem je dobrý nápad, ale pokud se stěžejní části hry odehrávají na pohovce kdesi napravo, zbylý prostor na diváky doslova zívá prázdnotou. Na komorní scéně by takové hře bylo mnohem lépe a absurdní allenovské momenty by vynikly podobně jako ve filmu. Tam by ale zase asi bylo zatěžko poskládat antický chór... Jak že to bylo ohledně toho inscenování Allenových filmů?

Mocná Afrodíté Divadlo pod Palmovkou