Drsní muži na kolech
O pravěku Paříž–Roubaix: krávy na trati, povinné ponožky i nenasytný obr
Je 19. dubna 1896, nad ránem a stále ještě tma, ale v pařížském Café Gillet se svítí. Uvnitř se prezentují jezdci k prvnímu ročníku cyklistického klání Paříž–Roubaix.
Už v 5.30 mají vyrazit na 280 kilometrů dlouhou pouť plnou neforemných kostek. Théodore Vienne, jeden z dua tvůrců tohoto závodu, pro ně dokonce na čtvrtou ranní objednává v kapli u Bouloňského lesíku časnou mši. Zbytečně. Mše je zrušena, nikdo nepřišel.
A už jedou. Do Roubaix míří za svými vodiči, jak velí tehdejší mrav cyklistických podniků. Tempo jim udávají pomocníci na tandemech, či dokonce třímístných kolech.
Žene je vidina prémie pro vítěze. Jen považte, celých 1 000 franků. Ranec peněz v časech, kdy průměrná denní mzda činí franky čtyři.
Němec Joseph Fischer se na trati spasí útěkem před splašeným koněm a rozežene stádo krav, jež zatarasilo cestu. Průměrnou rychlostí 31 km/h si po devíti hodinách šlape pro prvenství. Poráží i velšského favorita Arthura Lintona, jehož pro změnu pokousal pes.
Linton si odjíždí spravit chuť na tehdy mnohem prestižnější klání Bordeaux–Paříž na 600 kilometrů a vyhrává ho. V cíli je však jako mátoha, blízko kolapsu. Na vině má být „podpůrný prostředek“v černé lahvi, kterou během závodu dostal od svého kouče Warburtona.
Linton se vrací domů do Walesu, ale jeho stav se stále horší. O dva měsíce později umírá. V roce 1997 Mezinárodní olympijský výbor vydá zprávu, podle které je patrně právě jeho případ prvním známým úmrtím kvůli dopingu. Někteří svědci totiž vypovídali, že Warburtonova černá lahev běžně obsahovala velké množství strychninu.
Neforemné kostky, s nimiž se při premiéře Paříž–Roubaix potýkali, označí mnozí cyklisté za „dětské hlavy“či „buřinky“. Jsou natolik odstrašující, že následujícího roku je pole skromnější, zvlášť když některé cyklisty odradí i prudký liják před startem. Reportér Victor Breyer píše: „Silnice byly pokryty žlutým tekutým blátem.“
Pro třetí ročník v roce 1898 vymyslí šéfové závodu, pánové Perez a Vienne, novinku. Místo kol mohou jet vodiči i na motocyklech. Připraveni na vše
Francouzská cyklistická unie protestuje a vyhlásí: „Budeme sice tolerovat tuto inovaci, nepovolíme však start v Paříži.“Je nutné posunout ho až na periferii metropole. Motocykly se postarají na trati o chaos a sérii pádů. Ještě větší chaos nicméně způsobí zřícení střechy na domě v Roubaix. Nevydržela nápor fanoušků, kteří na ni vyšplhali.
Maurice Garin, pozdější šampion Tour, využije hned dvou motorizovaných vodičů a vítězí o půl hodiny. Zato v ročníku 1899 podlehne Albertu Championovi, muži s podivuhodným osudem. Rok po svém triumfu Champion přepluje Atlantik, když v USA získal kontrakt na starty v automobilových závodech. Načež v Bostonu a v Michiganu zakládá velmi úspěšné továrny vyrábějící pro auta zapalovací svíčky.
Roku 1927 se v nočním klubu porve se zápasníkem, jenž měl aférku s jeho ženou, a podlehne mrtvici. Jeho továrny koupí společnost General Motors a ta zachová značku Champion až do dnešních dnů.
Po dalších zraněních způsobených motocykly se organizátoři závodu v roce 1901 vracejí k nemotorizovaným strojům pro vodiče a všechny jezdce dokonale zaskočí 37letý Lucien Lesna svojí „vychytávkou“v podobě omotávek na řídítkách. Díky nim lépe balancuje po trati a hrdě vykřikuje: „Kostky a bláto? To mi vůbec nevadí.“
Hippolyte Aucouturier vylepší na jaře 1903 omotávky tím, že jejich konce pokryje voskem, aby mohl kolo držet ještě pevněji. Tou dobou už organizaci závodu autoritativně vládne Henri Desgrange, ředitel Tour, potlačující technologické novinky a vyžadující striktní dodržování pravidel. V roce 1905 penalizuje favorizovaného Henriho Corneta i za to, že se na start dostaví bez ponožek: „V pravidlech je jasně uvedeno, že musíte mít ponožky!“
Jak roste věhlas závodu, přichází stáj Peugeot v roce 1907 s další tréninkovou novinkou. Její jezdci si v týdnu před Paříž–Roubaix projížději nejtěžší pasáže kostek.
Z jejich středu vzejde též vítěz Georges Passerieu. Ale když se s velkým náskokem blíží do cíle, zastaví jej policista: „Máte potvrzení, že jste zaplatil daň za vlastnictví bicyklu?“Kdoví, snad proto, že Passerieuova matka byla Angličanka a on sám vyrůstal v Londýně. Aby u nás ve Francii vyhrál tenhle napůl Angličan, to by přece nešlo.
Passerieu však odstrčí policistu, projede cílem a řekne: „Vyhrál jsem v dresu mého přítele Reného Pottiera. Kdyby tu byl, vyhrál by on.“Pottier nedlouho předtím spáchal sebevraždu. Zjistil, že zatímco vítězil na Tour, měla jeho žena poměr s jiným mužem.
Téhož roku za tým La Francaise poprvé startuje hromotluk Cyrille van Hauwaert. V Belgii jej objevil cyklistický agent a poslal ho do pařížského sídla firmy La Francaise. Její manažer Pierre Pierrard vypráví: „Stál přede mnou mohutný chlap v rolnickém oděvu a ocvočkovaných botách, v ruce s dopisem od našeho agenta v Ypres, a nemluvil. Neuměl ani slovo francouzsky. Pomyslel jsem si: Co s ním mám dělat?“
Nařídil mechanikovi, ať pro něj obstará pořádné kolo. A van Hauwaerta pozval na večeři.
„Bylo evidentní, že poprvé v životě jí v restauraci. Nedokázal ani vyjádřit své chutě, jen neustále pozoroval ostatní, co si dávají, a ukazoval prstem: Uvařte mi tohle. A tohle taky. A tohle.“
Snědl poté naprosto vše, co před něj v restauraci postavili. Zapil to mlékem a navrch vínem.
Tehdy se rodí legenda o obrovi na kole, obdařeném otevřeným žaludkem. Při svém prvním Roubaix je outsiderem, od Piccarda nedostane zpočátku ani vodiče, jen radu: „Následuj ostatní, jak nejlíp můžeš.“Dojede druhý. Belgičtí fanoušci jsou nadšeni: jezdec z naší země poprvé stojí na pódiu. Další rok jich přes hranice proudí k trati tisíce. Van Hauwaert je nezklame a vítězí. Že jde o ročník, v němž Desgrange definitivně zakázal vodiče, mu jen vyhovuje.
S koncem éry vodičů končí „pravěk“nejslavnější z klasik. Zároveň jako by se právě tehdy rodilo nezničitelné pouto, jež z Belgičanů, jezdců i fanoušků, učiní milovníky klasik, jakým na světě nebude rovno.
Legendy se loučí různě. Některé na seznamu dlouhodobě zraněných. Jiné po ztrátě výkonnosti v krajině zapomnění. Ne tak Tom Boonen. Co víc si přát než uzavřít kariéru na závodě, s nímž jste srostlí, kde vás nejvíc oslavovali a kde máte i v 35 letech velkou šanci vyhrát.
On se o to zítra na Paříž–Roubaix, klasice všech klasik, pokusí.
Proto si o půl roku prodloužil kariéru. Aby mohl ještě jednou, popatnácté, vyjet vstříc dlážděné krychli, kterou na velodromu v Roubaix dekorují vítěze.
Čtyři už doma má. Jen další belgická legenda Roger de Vlaeminck dokázal v historii totéž.
Pro „Tommekeho“je to poslední šance, jak získat rekordní, pátou. Za nedělním cílem odloží kolo, opije se a bude po všem. „Jsem si jistý, že v pondělí budu mít největší kocovinu v životě,“zasměje se.
Na kostkách je nejlepším cyklistou všech dob. Ani krajan Merckx, ani Švýcar Cancellara nevyhráli tolik velkých dlážděných klasik.
Před startem té nejslavnější Boonen říká: „Tady jsem se stal závodníkem a tady také skončím.“ V jedenadvaceti na štrece mezi Paříží a Roubaix debutoval coby bažant v profipelotonu, s pouhými šesti závody na kontě, přesto už tehdy třetí. Vítězný Johan Museeuw, jeho vzor a trojnásobný šampion, na něj ukázal a prohlásil: „Ten bude mým nástupcem.“Nemýlil se. Boonenův čtvrtý a (zatím) poslední triumf v roce 2012 byl nezapomenutelný. Zaútočil 50 kilometrů před cílem a mnozí si klepali na čelo. Ale on vyhrál o 1:39 minuty!
Vždy měl odvahu atakovat na místech, kde by na to ostatní ani nepomysleli. Určitě to zkusí i nyní. „Přece nebudu sedět na zadku.“
Nikdy se nezdráhal pomáhat mladším kolegům, z jeho rad čerpal také Zdeněk Štybar. Při rozhovorech patří mezi ty vstřícné. Ale i tento cyklistický bůh je člověk. Člověk chybující. Třikrát ho přibrzdila kokainová aféra, měl trable s alkoholem. A pro jeho věčné návraty jej belgičtí fanoušci tak milují. Také pro ně chce vyhrát svůj poslední závod.
Jestli to dokáže, postaví mu v Belgii sochu. A v popularitě se snad vyrovná i Merckxovi.