Táta prodával Nedvěda.

Jejich táta Zdeněk býval nejlepším střelcem Československa, rekordmanem. Klasický šutér. Když se míč kutálel šestnáctkou, mohli jste se vsadit, že ho do sítě uklidí právě on. Mistr Evropy 1976 z Bělehradu.

Přesně o čtvrt století později prodal Pavla Nedvěda za miliardu a půl do Juventusu. Jako manažer. Je to zřejmě nepřekonatelný rekord tuzemského fotbalu.

Synové David (45) s Michalem (40) byli u toho. Oba snili o velké kariéře, ale slavné příjmení Nehoda je spíš sráželo. Teď pomalu přebírají manažerský byznys, tátovi bude za měsíc pětašedesát.

„Otec už pobírá důchod, ale pro nás je jen dobře, že ve firmě zůstává. Čím déle do skutečné penze nepůjde, tím lépe. Jméno Nehoda pořád rezonuje,“poví David, ten starší v růžové košili s manžetovými knoflíčky, bývalý stoper. Bydlí v Praze.

„My byli, jsme a vždy budeme hlavně synové toho slavného otce. Táta je osobnost, od které se pořád učíme,“dodá Michal, ten mladší v tričku, módním sáčku a se šálou kolem krku, bývalý útočník. Usadil se v Kroměříži. V kariéře asi jo. Určitě jo. Synové slavných to mají těžké.

Že Míša měl daleko větší talent. Já z legrace říkám, že jsem po tátovi zdědil jen artrózu kyčle. Aspoň co se fotbalu týče. Všechno jsem měl vyskluzované a vydřené. Byl jsem stoper, dřevák s heslem „co leží, neběží“.

Aniž bych ti chtěl fandit, brácho, ve srovnání s dnešními stopery v lize jsi byl hotový Beckenbauer. Vzpomínám si, jak se táta vracel třeba z mistrovství světa 1982 ve Španělsku. Nároďák vyhořel a ve škole jsem to dostal sežrat. Učitelky byly nepříjemné, spolužáci se na mě dívali skrz prsty, některé scénky byly až nechutné.

To se mě naštěstí netýkalo, byl jsem ve školce.

Znáte to. Z amplionů se ozvalo, že nastupuje Nehoda – a všichni čekali góly. Najednou vyběhl nohatý frajer metr devadesát a řezal to hlava nehlava.

Byl jsem z toho vyjukaný, když jsme s bráchou začali hrát v Aši. Divizi za chebské béčko. Chlapi od klandrů na mě pořvávali: Nehodo, ty kopyto! Mně bylo sedmnáct a zrovna jsem se vrátil z akademie ve Štrasburku. Nic takového jsem nečekal. Naštěstí mě David chlácholil: To neřeš!

Už jsem to znal. Nic příjemného.

Když se dařilo, psalo se v novinách: To je celý táta. Když góly nebyly, byl jsem okamžitě ten protežovaný synek. Přitom my jsme věděli, že máme limit. Davča byl obránce, já dělal černou práci v útoku. Gólů moc nebylo, zato jsem vletěl do každého souboje. Býval jsem mlátička.

V civilu jsem jiný. Když se po zápase něco semlelo, třeba na pivu, všichni se obraceli na mě: Hele, vyřeš to! Ale já byl magor jen na hřišti.

Kdybych se jmenoval Franta Vomáčka, asi bych toho v lize odkopal víc. Ale upřímně jsem rád, že jsem ligu vůbec hrál. Tátovi jsem dokázal, že můžu.

Ještě v dorostu jsem na ligového fotbalistu nevypadal. Zato Míša byl snad první, kdo po revoluci odešel do zahraniční akademie. Hned po základní škole, ani patnáct mu ještě nebylo.

Nebyl jsem špatný, tři roky ve Štrasburku jsem postupoval a pochopil S tátou jsem, že se fotbalem můžu živit. Snad kdybych vydržel... No jo, puberta. Měl jsem tam k ruce jen Ivana Haška, který hrál za áčko. Společně nám přezdívali pica. Podle nadávky, kterou měli odposlouchanou, když se nám něco nepovedlo. V šestnácti už mi dávali šanci v béčku, které kopalo třetí ligu, ale připadal jsem si příliš sám. Žádné mobily, žádný internet, bydlel jsem na intru. Volat domů jsem mohl jednou týdně, telefon na chodbě. Franky se do něj házely. Prostě se mi stýskalo.

Hele, Davčo, běž studovat, fotbal tě živit nebude. Poslechl jsem a šel na práva.

Mně říkal, ať jsem na hřišti vidět. Bral jsem si to k srdci, takže když jsem zrovna nedal gól, aspoň jsem dostal žlutou kartu. Taky po mně chtěl, abych se moc nevracel, abych zůstával především ve vápně. Jako on ve své éře. Jenže to jsem mu splnit nemohl. Kdybych nepracoval podle pokynů trenérů, nehrál bych.

Těch je spousta a stejně se pořád učíme. Já jsem do firmy začal nakukovat jako brigádník někdy před dvaceti lety. Pak se mi na čas rozjela v uvozovkách ligová kariéra.

Rok 2001, seděli jsme doma u kávičky, to s námi byla ještě maminka. Když fotbalista skončí, nemá moc možností, kam se vrtnout. Ani s vystudovanými právy. Maminka navrhla: Mohl bys pracovat u táty, ne? Co ty na to?

S díky jsem souhlasil a začal dělat „pošťáka“. Otvíral jsem dopisy, nosil je na poštu, na svazu jsem vyřizoval registračky, klasická administrativa. Musel jsem si to vyšlapat od píky, ale škola to byla užitečná.

Manželka si přála, ať zůstaneme na Moravě, tak jsem si práci hledal tam. V roce 2004 mi skončila smlouva v ligovém Zlíně, následovala druholigová Kroměříž, za rok zajímavější finanční nabídka z divizních Šardic. Do toho jsem s kamarádem rozjel obchod s garážovými vraty a vůbec nepřemýšlel, že bych si vydělával fotbalem. A to jsem měl trenérskou licenci.

Pokračování na protější straně