Na ledě jsem
Vedle Holíků, Klapáče, Augusty či Chalupy patří k nezapomenutelným legendám Dukly. Jenže i když jí Oldřich Válek fandil už v klukovských letech a nikdy nehrál ligu jinde, stejně byla Jihlava až jeho třetí volbou. Po Brnu a Kladně. A vojenský mundúr zároveň vysvobozením z velkého maléru.
Bylo mi sedmnáct, byl jsem týpek, svéráz. Hrál za Třebíč, která tenkrát byla béčkem Komety. Řekli mi, abych podepsal přestupní lístky, že až půjdu z dorostu do mužů, aby to měli. Ale že je to jen orientační, nic to neznamená. Tak jsem to podškrábl. Jenže v té době mělo o mě zájem i Kladno. Přijeli za babičkou, která mě vychovávala, obalamutili ji, opili rohlíkem a ona další lístky podepsala za mě. I oni leccos slibovali. Pak přišel přestupní termín a oba kluby ty lístky poslaly.
Strašné. Až z Jihlavy přijel trenér Pittner a říká: Mladej, jediné, co tě vysvobodí, že půjdeš na vojnu. A už jsem šel. Musel jsem na přijímač, kde to bylo drsné. Poslali nás do Kašperek, kde byli borci, co to po šesti letech měli za stejnou dobu jako my. Kriminálníci, kteří kluky chytli s nožem pod krkem. Pak přišel začátek ligy a já od disciplinárky za ty přestupy dostal trest, že jsem do konce roku nemohl hrát. Až po Vánocích jsem poprvé nastoupil. Bydleli jsme v kasárnách, ale pro hokejisty byl speciální barák. Vymykali jsme se už tím, že všichni nosili na hlavě brigadýrky a my elpíčka. Byli jsme nápadní. Ale šel tam po Národní tým
nás jeden, který když měl lítačku
tak jsme se ztráceli z náměstí. Vychutnával si nás, chtěl nás dostat za všechno. Přes léto jsme normálně chodili do služeb, jen jsme nikdy nemuseli ležet pod tankem. Měli jsme svá pochodová cvičení, hodinové rozcvičky, zároveň tam nebyla šikana. Pittnera, Neveselého, Holíka a Augustu. Já přitom s Holíkem a Aušusem hrával v jedné lajně, to byla škola! Přišel jsem do kabiny, tam seděl „strejda“, co pořád plival na zem, a říká: Mladej, tady máš místo. Tak jsem seděl vedle Soušky
a Jardy Holíka. No jo. Nejhůř jsme snad byli třetí, každý rok chodili k tajemníkovi OV KSČ. Jednou jsme hráli o třetí místo s Kladnem a to přišlo asi 300 diváků. Tak zklamaní byli. Myslím, že jsme zažili lepší dobu než dnes. Teď mi to přijde jako strašný dril, mezi hráči je až nevraživost. Taky jsme se porvali, ale po zápase šli společně na večeři, dali si pivo a bylo. Já hulákal na rozhodčí, neskutečně jim nadával, ale pak jsem je potkal v hospodě, kde večeřeli, zasmáli se tomu. Znali mě, věděli, že jsem na ledě magor.
Krotili. Kdyby ne, tak bych dlouho nehrál. V Dukle musela být disciplína. Když jsem byl v Norsku, trenér mě držel i pod krkem, ať se nejdu rvát. Jak jsem se rozproudil, bylo to špatné. Nic mě neudrželo. Byl jsem pruďas. Teď vím, že zbytečný. Třeba Kozel se dovedl zbourat. Jednou jsme měli trénink v sobotu odpoledne v tělocvičně a jemu tam míč překážel, narážel do stěn. Tak šel na 14 dní k bojovákům. Já byl v base před koncem vojny a byl jsem rozhodnutý, že v Jihlavě nemůžu zůstat. V pátek jsme hráli v Trenčíně a v neděli jeli na Spartu. Já měl pak v Praze zůstat a letět s reprezentačním béčkem do Kanady. Tak jsem prosil Pittnera, jestli mě pustí v sobotu do Třebíče pro civil. A on: V žádném případě.
Ne. Tak jsem sedl na vlak a jel. Jenže on přišel na kontrolu do kasáren a já tam nebyl. Nic neříkal – v neděli jsme vyhráli 5:2, já dal dva góly. Jedem k Internationalu, tam že si s Radkem Svobodou, který měl letět se mnou, vystoupíme. Radek vyšel ven, mě Pittner ve dveřích zastavil: Ty ne, mladej! Místo Kanady jsem šel do basy a zametal buzerák od sněhu. Byl jsem vzteklý, ale přece se Dukle v civilu nakonec upsal. Ti to věděli ještě v noci, sem tam si došli na kontroly. Starej Holík chodil pravidelně. Měli hodně zvědů, takže to bylo rychlé. Tresty jsme dostávali, ale nemohli osm lidí zavřít. I tak nad námi pořád visel Damoklův meč, jenže aspoň nás to drželo v nějaké linii. My byli taková partie, že kdyby nás nehlídali, šíleně bychom zvlčili.
Pokračování na protější straně