Dvacet metrů od euforie

Čtyři roky po svém debutu na nejslavnější klasice dojel Zdeněk Štybar na Paříž–Roubaix druhý

Měla to být velká rozlučka legendy Toma Boonena. Merci Tom, Chapeau Tom. Slova díků i obdivu k životnímu dílu belgického cyklisty lemovala trať zářící z transparentů, kostek, a dokonce z křídel větrného mlýna.

V posledním závodě své kariéry chtěl Tom Boonen dosáhnout na rekordní páté vítězství z Paříž–Roubaix, proslulého Pekla severu.

Tolik aktivity na trati královny klasik ukazoval. „Tom jede, jako by pro něj zítřek nikdy neměl přijít,“trefně podotkl na sociálních sítích mluvčí stáje Orica Brian Nygaard.

Celý tým Quick-Step včetně Zdeňka Štybara byl tentokrát Boonenovi plně k dispozici.

„Rád bych s ním přijel až na velodrom do Roubaix,“přál si Štybar. Ale nepřijel s ním. Dorazil na velodrom před ním. Rval se o triumf na nejslavnějším z pěti monumentů. Mohl se stát prvním Čechem, jenž na něj dosáhne. A ocitl se tak blízko, 20 metrů před páskou ještě držel vedoucí pozici.

Olympijský šampion a vládce klasikářského jara Greg van Avermaet jej však ve vrcholně taktickém spurtu předstihl a porazil.

„Jsem teď zklamaný,“svěřoval se Štybar do mikrofonu Českého rozhlasu. „Byl jsem v pozici, kdy jsem vyhrát mohl. Ale vím, že jsem do toho dal maximum.“

Šlo o strhující cyklistické odpoledne, plné pádů a zvratů. O nejrychlejší Roubaix v historii, s průměrem 45,2 kilometru za hodinu.

„Každý jezdec, který dnes není na trati, sedí u televize,“psal za všechny na Twitter Adam Hansen z Lotta a šlapal při přenosu aspoň na trenažéru ve svém kyslíkovém stanu.

Peter Sagan dvakrát tvrdě útočil a dvakrát jej zastavil defekt.

I mocnou klasikářskou sílu stáje Quick-Step otupily pády a technické trable. Po proslulých kostkách v Arenbergu zbyli 93 kilometrů před cílem s Boonenem jen Štybar a Trentin, pomáhali sjíždět úniky.

Pětatřicet kilometrů před metou se najednou čelní skupina rozdělila. Vpředu zůstalo sedm jezdců a chyběl mezi nimi Boonen zaostávající ve skupině číslo dvě.

„Zkus to sám,“pobídl Boonen vysílačkou Štybara. Od šéfů Quick-Stepu však stále svolení nedostával. Věřili, že navzdory 40vteřinové ztrátě se Boonen na čelo dotáhne. On a nikoliv Štybar byl pro tým trumfovým esem. „Pořád jsem to měl v hlavě,“přiznal český cyklista, šlapající posléze na čele už pouze s van Avermaetem z BMC a Langeveldem z týmu Cannondale.

„Štybar už nemá alibi, Boonen je nedojede, proč nestřídá?“psal v online reportáži odborný server cyclingnews.com. Teprve čtyři kilometry před cílem ve vysílačce uslyšel: „O. K., už můžeš jet na sebe.“

Hned nastoupil, jenže oba soci zareagovali. Až velodrom rozhodl. Druhý

Na jaře 2013, dva roky po svém přestupu z cyklokrosu na silnici, Štybar na Pekle severu debutoval. A jak! Ve vedoucí tříčlenné skupině uháněl pro stupně vítězů. Až do chvíle, než se na obávaných kostkách Carrefour de l'Arbre zapletl do fotoaparátu příliš vyčnívajícího fanouška. Upadl a dojel šestý.

Tehdy mu hned po závodě telefonoval slavný Eddy Merckx a pochválil ho: „Jel jsi dobře. Jednou bys ten závod mohl vyhrát.“Větší motivaci dostat nemohl. O rok později skončil pátý. Předloni druhý. Učil se rozumět „Peklu“i všem kostkovým klasikám.

„Jsou to závody fantazie,“popisoval. „Máte sice před startem stanovenou nějakou taktiku, ale ta se během závodu úplně změní. Často vyhraje i ten, kdo překvapí v momentě, kdy to nikdo jiný nečeká.“

Letos chtěl sám překvapovat hned od března, cítil sílu v nohou. Ale jakási vyšší moc jako by jej neustále srážela zpět a snášela pohromy na jeho kolo. Stačí se jen zaposlouchat, co vše se mu přihodilo před týdnem při klasice Kolem Flander.

„Nejdřív mi praskl ráfek. Pak do mě někdo najel. Dvakrát jsem musel měnit kolo. A potom došlo přede mnou k pádu a mé kolo se zamotalo do dvou dalších.“

Při pátečním tréninku pro změnu prořízl v zatáčce galusku. Z krkolomného karambolu si odnesl naražené rameno a odřené dlaně.

Přesto se na nedělní start vydával s vírou: „Snad jsem si všechnu smůlu letos vybral. Cítím nejlepší formu, jakou jsem kdy na klasiky měl. Přitom výsledky jsou zatím letos nejhorší.“

V prachu „Pekla“se konečně opět zjevil Štybar v nejlepším světle, předvádějící na kostkách i hlíně ekvilibristiku krále cyklokrosařů. Když přišla bolest, potlačil ji. „Před závodem by mě nenapadlo, že dostanu šanci jet o vítězství. Už na 180. kilometru jsem cítil křeče a myslel, že ani nedojedu. Ale zvládl jsem to,“říkal. Bývalý mistr republiky Petr Benčík jej v přenosu ČT Sport chválil: „Zvládá to famózně. Štěstěna mu vrací předchozí problémy. Pokud dlouho boucháte na vrata, jednou se otevřou.“

Otevřela se až na stařičký velodrom. Vyjel si k hornímu okraji, jako dravec, jenž se chce vrhnout na kořist. Vyčkával. Pozoroval. Soupeři takřka zastavili. Vzápětí vyrazil. „Doufal jsem, že van Avermaet už bude unavený.“

Greg van Avermaet však na pásce slastně zatínal pěst. Štybar zlostně mlátil do řídítek. Usedl na obrubník, hlavu skryl do dlaní. Takovou šanci měl. Při svém pátém startu na Roubaix počtvrté dojel v Top 6 a podruhé druhý. Kráčel na stupně vítězů, chvíli měl semknuté rty, chvíli se usmíval. Bylo to hořkosladké.

Tom Boonen dokončil svůj rozlučkový závod na 13. místě. Pro něj už žádné příště není. Pro Štybara ano. „Večer máme s Tomem rozlučku,“povídal. „Po druhém pivu už to bude i se mnou dobrý.“