Žena voják: co je táhne do armády
Žen v armádě je stále víc. První čeká na generálské hvězdy. Co je táhne k vojsku?
Pavel Švec reportér MF DNEs
Armáda by mohla již za měsíc obléct ženu do generálské uniformy. Bylo by to poprvé v dějinách, kdy by Češka dosáhla této hodnosti. Ženy v tuzemské armádě již poměrně dlouho nejsou tabu. Dnes jich jsou již skoro tři tisíce. Pro představu, zhruba každý osmý voják sloužící v profesionální armádě není muž, ale žena.
To je srovnatelné číslo s armádami západní Evropy. Přitom ještě v roce 1999 tvořily vojákyně jen něco přes sedm procent. Nicméně v jednom měřítku Česko stále zaostává. Vysoké důstojnické hodnosti má jen pár Češek.
Kupříkladu v celé armádě slouží jen čtyři plukovnice. Právě jedna z nich – spekuluje se o Lence Šmerdové, která má na starosti nábory rekrutů – pravděpodobně získá 8. května generálské výložky.
Možná mnohé laiky překvapí, že ženy neslouží jen v kancelářích či vojenských nemocnicích, ale třeba i u letectva, protiletadlové baterie či dokonce u výsadkářů. Přitom na ně při výcviku žádné úlevy nečekají. Ten je stejně náročný pro všechny bez rozdílu pohlaví – snad krom úvodních fyzických testů. Inspirace normalizačním filmem
MF DNES oslovila šest vojaček s různým zařazením i kariérou. Zajímavé je, že takřka všechny nevzešly z vojenské rodiny, a také to, že se rozhodly pro kariéru v armádě již coby školačky.
Například Bronislavu Smetkovou, vrchní praporčici 153. ženijního praporu v Olomouci, uhranula vojačka, kterou v uniformě spatřila na bratrově svatbě. To jí bylo 12 let. „Do té doby jsem neměla ani ponětí, že v armádě jsou také ženy. Dalším okamžikem, kdy jsem zahlédla ženy v uniformě, byl film Copak je to za vojáka. Ano, zní to humorně, ale opravdu i tak se rodily mé dívčí sny stát se vojákyní,“svěřuje se žena, která po standardní maturitě vystudovala spojovací a telekomunikační provoz.
Nadporučice Petra Tomanová, zástupce velitele protiletadlové raketové baterie KUB, slouží v armádě dvanáct let. Patří mezi deset procent všech vojaček, které působí na velitelských pozicích. Řídí a organizuje výcvik a chod jednotky. Jediná z šestice oslovených vojaček navázala na profesionální kariéru svého otce – vojáka z povolání.
„Měl radost, když jsem mu sdělila, že uvažuji o vstupu do armády. Ostatně i můj manžel je voják,“tvrdí. Do budoucna sní o pozici velitele baterie.
Vojáka si vzala i nadporučice Simona Mužátko. Dříve pracovala jako řidič – vzdušný pozorovatel na základně ve Strakonicích. Nyní je náčelnicí personální skupiny štábu 43. výsadkového praporu v Chrudimi. „Mojí hlavní náplní je kancelářská práce. Nicméně tento stereotyp občas rozbíjí střelby či seskoky padákem. Ráda bych svou kariéru posunula až do hodnosti major,“říká. Nrmáda sílí, podíl žen ubývá
Česká armáda poslední dva roky posiluje. Předešlé roky to přitom bylo kvůli škrtům armádního rozpočtu naopak. Každý rok přichází kolem dvou tisíc vojáků. Tím však podíl žen v uniformě mírně klesá. Vloni přišlo jen asi 130 žen, tedy necelých šest procent. O rok dříve to bylo ještě méně. Ani ne čtyři procenta.
Dnes je nejčastější hodností, na niž ženy v české armádě dosáhly, nadrotmistryně. Hierarchicky sedmá hodnost z celkových dvaceti – počítaná od vojína po armádního generála. Výložky se dvěma stříbrnými proužky nosí 463 žen.
Jednou z nich je i Petra Zámrská, která slouží ve štábu 7. mechanizované brigády „Dukelské“v Hranicích. „Donedávna jsem zastávala místo zástupce velitele čety spojovací roty, aktuálně pracuji na skupině kryptografické ochrany oddělení ochrany utajovaných informací velitelství. V armádě sloužím přes patnáct let a přála jsem si to už jako malé dítě. Prvním impulzem bylo to, co jsem zhlédla v televizi,“upřesňuje, proč se v patnácti rozhodla ke studiu na vojenské střední škole v Moravské Třebové. V rodině, kde jsou skoro všichni muži nevojáci, tím mnoho pochopení nenalezla.
Velkou roli při volbě povolání hrála u oslovených vojaček obliba sportu, pestrost vojenské profese, ale i jistota práce. Muži nevadí, jsou upřímnější
Vedle toho si ani jedna nestěžuje na převážně mužský kolektiv. Naopak. Muži se prý méně přetvařují, a byť jsou někdy jejich výrazy hrubé, jsou upřímnější.
„Výcvik byl pro nás ženy náročnější po fyzické stránce. Tím nechci říci, že na tom jsme špatně. Jen nás stálo více úsilí zvládnout to, co muži zvládali bez obtíží. Avšak všichni tu táhneme za jeden provaz. Ať muž, či žena, na prvním místě je každý vojákem,“doplňuje desátnice Renata Jurášková, studentka druhého ročníku Fakulty vojenského leadershipu Univerzity obrany. Po škole by se ráda dostala do Centra podpory speciálních sil v Olomouci. A také na nějaké zahraniční mise.