Výjimečný stav: jde vůbec hlídat Egypt lépe než dosud?
Kontrola. Pak krátká jízda. A zase kontrola. Na masakry v křesťanských kostelech reagoval egyptský prezident vyhlášením výjimečného stavu. Po návratu z Egypta dva dny před tragédií to nechápu. Jak jinak šlo nazvat tamní stav předtím? KÁHIRA Je úterý 5. dubna. Spolu s dalšími novináři přijíždím do Egypta na pozvání Evropské unie, která zde chce ukázat své programy na pomoc těm nejchudším regionům země.
Minibus cestou z letiště míjí v častých intervalech kontrolní body egyptské policie či armády. Na jednom z nich zastaví, vlaječka EU (či spíše speciální povolení, které řidič minibusu má) však, zdá se, kontrolu zjednodušuje – specialista se psem na vodítku jen projede pod podvozkem detektorem a pokračuje se dál. Jiné vozy očividně procházejí důkladnější kontrolou.
Když se minibus proplete dopravním chaosem, který už těžko může být hustější, projede vcelku v pohodě první kontrolou u brány do areálu hotelu Conrad, jednoho z nejlepších v Káhiře.
To, co pak nastane, se týká i podstatně levnějších hotelů. Bez průchodu bezpečnostním rámem nelze vstoupit – ani když si například odskočíte ven na cigaretu. Velká zavazadla kontrolují podobně jako na letištním „check-in“– neboli vám je vezmou. Poté, co se přihlašuji k pobytu, Jeden z mnoha checkpointů
si už chci kufr vzít – leží v hale na hromadě kousek od recepce. „V žádném případě, dopravíme vám ho až na pokoj,“slyším od personálu. Trošku zaprosím: „Promiňte, ale ještě nemám vyměněné peníze, nebudu mít ani na bakšiš pro nosiče.“„Je to pro vaši i naši bezpečnost,“zní odpověď. Fakt je, že zavazadlo dorazí jen několik minut poté, co za mnou zaklapnou dveře hotelového pokoje.
Na druhý den zajíždíme do oázy Fajjúm zhruba 80 kilometrů jižně od Káhiry. Místo je to hodně zajímavé – jednak tím, že tady lze lépe vidět míru skutečné chudoby než v centru Káhiry, ale i tím, že oáza je známá jako jedno z hnízd radikálních islamistů. Pětičlenná ochranka se tam od nás nehnula na krok.
Cesta tam vede přes poušť a narušují ji prakticky jen armádní či policejní checkpointy a charakteristické zdi armádních kasáren– takových zdí je ostatně i v Káhiře nečekaně mnoho. Zastavujeme i na místě, odkud lze v dálce zahlédnout pyramidy v Gíze. „Tady radši nefoťte,“varuje nás jeden z členů ochranky. „Stejným směrem jsou i kasárna,“dodává. Rychle přijdeme na to, že nemluví do větru: z horizontu pouště vyčnívají zdi a strážní věže.
To vše však pro mě byly jen drobné poznatky o bezpečnostních opatřeních ve srovnání s tím, jak jsme se dopravovali na konferenci s delegací EU. Ráno vyrážíme ze svého káhirského hotelu ke konferenčnímu centru Nile City Towers, vzdálenému pouhých 600 metrů na stejném břehu Nilu. Naplňuje se doporučení organizátorů akce – přemisťovat se během návštěvy pouze těmi dopravními prostředky, které oni sami zajistili. Kratičkou vzdálenost, kterou bychom vzhledem k dopravnímu chaosu zvládli pěšky minimálně dvakrát rychleji, musíme absolvovat mikrobusy.
Nastává tradiční „ceremoniál“: kontrola u závory parkoviště, kontrola včetně bezpečnostního rámu u vstupní brány do areálu centra, kontrola ve vchodu. A pak co nás všechny přece jen trochu šokuje – kontrola s rámem při výstupu z výtahu v patře, kde má EU konferenci. Prostor mezi zdí a rámem je příliš úzký, aby ochrance někdo mohl proklouznout.
Mohlo to být možná ještě trochu dramatičtější. Při cestě na tuto konferenci si beru věc, kterou s sebou prostě nosím téměř vždy. Nůž „na přežití“vyrobený v Rusku, s jedenácticentimetrovou čepelí z kvalitní oceli, krytou z jedné strany lžicí a z druhé vidličkou. Původně uvažuji,
že bych ta jejich bezpečnostní opatření náležitě prověřil. Před prvním rámem však ztrácím odvahu. „Omlouvám se, ale mám s sebou tenhle nůž – můžu si ho u vás nechat a pak si ho vyzvednout?“ptám se policisty v „kukani“u hlavní brány. Usmívá se, trochu nevěřícně, a pak kývne na souhlas.
Při odchodu z konferenčního centra se odtrhávám od lidí mířících ven hlavní branou a vracím se pro nůž do „kukaně“s rámem. Policista na mě z dálky pokyvuje a podává mi ho. Chci kolem něj vyjít ven, ale on mě zastavuje. „Promiňte, tady není východ. Jen vchod!“říká mi důrazně. A vyhání mě zpátky do prostoru, kam mě předtím s nožem nechtěli pustit. Najednou se tak ocitám s nožem v první zóně ochrany.