Na vodě si sny splnila. Teď si olympijská vítězka plní jiný

Na samém počátku její olympijské kariéry jsem o ní psal, že jsem nikdy neviděl šťastnější sportovkyni, která právě skončila na čtvrtém místě. Tak nadšená tehdy ze svého olympijského debutu v Aténách 2004 byla. Vždyť před pouhými čtyřmi lety, až v devatenácti, se stala veslařkou.

„Jsem neopotřebovaná. Moc mě to baví,“hlásila tehdy.

O 12 let a tři olympiády později jsem u kanálu v Riu poslouchal úplně jinou, ale nesmírně upřímnou zpověď Miroslavy Topinkové, dříve Knapkové. Právě vypadla v semifinále, v obličeji jí hrály strhané rysy a její tělo žádalo: Už dost!

„Veslování je pro holku darda,“líčila mi tam. „Mívám stavy, kdy po trénincích koukám jen do stropu a jsem celá vyplá. Pořád se musím tlačit na limit. Nějakou dobu to jde, ale když to takhle děláte patnáct let a pořád se snažíte motivovat a hecovat, je to hodně náročné.“

S manželem chtěli miminko, jenže po návratu z Ria jí doktoři doporučili: „Radši ještě počkejte. To vaše vyčerpané a zhuntované tělo by to teď nezvládlo.“Byla z toho psychicky špatná. Zato včera už se usmívala, přímo zářila, natěšená na nový kus života. „Jsem v pátém měsíci těhotenství. Začátkem září očekáváme s manželem potomka,“prozrazovala.

Kdo by se divil, že kariéře veslařky proto dává dočasně, a kdo ví, dost možná i navždy, sbohem.

A kdo by jí to nepřál. Dává si pauzu

Byla nejvíce nedoceněnou českou olympijskou vítězkou posledních desetiletí. Skromná žena, vstřícná, přátelská, usměvavá. Ani po strhující jízdě za olympijským zlatem však na

medailí vás nehleděla z každého rohu. Neroztočil se kolem ní kolotoč médií a sponzorů. Se svou povahou by o něj snad ani nestála.

Přitom mezi těmi dvěma olympiádami v Aténách 2004 a Riu 2016 dosáhla v královské ženské veslařské disciplíně na všechny nejcennější tituly. Splnila si každičký sen.

Když na střední škole končila s kariérou atletky, litovala: „Na olympiádu se nikdy nepodívám.“Jenže pak začala pro radost veslovat – a najednou se kvalifikovala do Atén. „Už to bylo pro mě neskutečným naplněním ztraceného snu.“

Přišly medaile, úspěchy a na Bledu 2011 také světové zlato. „Porazila jsem Bělorusku Karstenovou a došlo mi, že každý je porazitelný.“

Dokonce i své vlastní tělo dokázala v olympijském Londýně porazit, s natrženým mezižeberním svalem veslovala do cíle daleko před všemi svými sokyněmi. „Vypadalo to, že budu muset odstoupit, a já vyhrála!“nadchne se i dnes.

Má tituly mistryně Evropy i šampionky Světového poháru. Je jí 36 let. Pokud by se po mateřské přestávce rozhodla vrátit, nehnalo by ji zpět do skifu žádné prvenství, které ještě nedobyla. „Hlavní motivací by asi bylo, že by mi sport chyběl.“

Kdysi se mi svěřovala, že nechce nikdy být 40letou závodící matkou jako Jekatěrina Karstenová. Nyní si stále nechává otevřená zadní vrátka ke comebacku. Ale projde jimi?

Emoce na jejích čtyřech olympijských štacích se střídaly dle vzorce šťastná–smutná–šťastná–smutná.

Naznačuji jí, že v Tokiu 2020 by byla na řadě opět šťastná verze.

Zasměje se. „Uvidíme. Člověk si občas něco plánuje a život to zařídí jinak. A mně ty časové posuny na Východ stejně nikdy moc neseděly.“

Koneckonců, pokud v létě 2020 usedne s jedním či více potomky spokojeně u televize, vlastně ta šťastná verze bude platit taky.