Fotbal v ofsajdu čili nechvála proměn
Možná jsem příliš konzervativní a skeptický, ale v zavedení nového formátu fotbalové ligy vidím spíš minusy než plusy. Pokusím se stručně shrnout, o co jde: od sezony 2018/19 po skončení základní části ligy začne nadstavbová pasáž ve třech skupinách. Prvních šest týmů bude hrát o titul každý s každým po jednom zápase (body ze základní části jim zůstanou, o mistru ligy tedy může být rozhodnuto již před nadstavbou). Družstva na 7. až 10. místě si zahrají play-off o možnost utkat se se 4. či 5. týmem z mistrovské skupiny o postup do Evropské ligy. 11. až 16. tým si zahrají o záchranu před sestupem či baráží. Zní to složitě, asi proto, že to je složité.
Dušan Svoboda, šéf Ligové asociace, která změnu systému soutěže prosadila, slibuje, že přibude více atraktivních zápasů, tedy i více peněz z televizních a reklamních práv. O. K., tak na tom kluby nejspíš něco vydělají. Za sebe jako pasivního fotbalového fanouška však vidím nějaká ale.
Tak zaprvé: záleží na tom, kdo bude vlastníkem televizních práv. Pokud to bude jako nyní, bude mi navýšení počtu atraktivních zápasů k ničemu, protože je prostě neuvidím (stejně jako většina milovníků kopané). Zápasy typu Plzeň–Slavia či derby pražských S jsou a budou dlouho dopředu vyprodané. Navíc se vysílají v soukromé televizi či na internetu za peníze, veřejnoprávní stanice přenáší (až na občasné výjimky) utkání druhé kategorie. Má to i své výhody, jako je více času k obdělávání záhonů, a taky budu v poslední minutě derby ušetřen pohledu na to, jak si slávista skáče pro penaltu.
Zadruhé: zvýšením počtu zápasů, ve kterých někomu o něco půjde a jinému už ne, se zvětšuje prostor pro ovlivňování zápasů a korupci. Nezapomínejme, že se bavíme o zemi, kde fotbalové úplatky existují od nejnižších soutěží výše (to, že před soudem skončilo několik případů, neznamená, že se to neděje) a kde byl mimochodem zvolen senátorem člověk před lety pravomocně odsouzený v korupční fotbalové kauze. To je celkem rarita.
Zvýšení atraktivity je běžným zdůvodněním změn, které se ale často ukážou jako zjevný ofsajd. Třeba jako když v roce 1993 zavedla FIFA zlatý gól – tým, který vstřelil branku v prodloužení, se stal vítězem. První velký turnaj, kde bylo toto pravidlo použito, bylo anglické Euro 1996. A jeho zavedení přišlo pro Čechy v nejnevhodnější chvíli. Vzpomínáte si na zlatý Bierhoffův gól, který v páté minutě prodloužení předčasně ukončil finálové utkání Česka s Německem ve Wembley?
O čtyři roky později přidala UEFA další experiment, takzvaný stříbrný gól. Tým, který vstřelil v prodloužení gól, zvítězil až po uplynutí času určeného na prodloužení, byť to byla jen jeho první polovina. Obě pravidla zavedly fotbalové asociace s vidinou zatraktivnění hry. Ve většině případů to ale bylo naopak, takže se rozhodlo, že po Euru 2004 v Portugalsku budou góly s přízviskem cenných kovů zrušeny. Jenže než byl stříbrný gól z pravidel odstraněn, doplatili na tento nesmysl čeští fotbalisté. V semifinále Eura 2004 ukončila sympatické působení českého nároďáku branka, kterou na konci prvního nastavení vstřelil obránce antifotbalových Řeků Dellas.
Ano, jsem možná příliš konzervativní a skeptický. Třeba je současný systém dvakrát každý s každým, fungující od roku 1925, opravdu přežitý a nový formát českou ligu povzbudí a nějakým kouzlem zvedne její úroveň. Stát se může leccos.
Stejně jako se sluší dodat, že kdyby to tenkrát v Anglii 1996 a Portugalsku 2004 dopadlo opačně, určitě bychom vychvalovali pravidlo zlatého i stříbrného gólu do nebes.