Zdá se, že tlustší lidé jsou hodnější než ti hubení
Univerzit i divadel je u nás moc a společnost ve skutečnosti není rozdělená, jen se z různých perspektiv dívá na stejný problém, říká René Levínský. Matematik s uměleckou duší, dalo by se říct s jistou dávkou patosu. René Levínský patří k nejplodnějším českým dramatikům, stojí v čele slavného amatérského souboru Nejhodnější medvídci a pravidelně píše hry pro renomovaná divadla – jeho hru Dotkni se vesmíru a pokračuj právě uvádí pražské Národní divadlo. Především je ale vědcem, působí v institutu CERGE a zabývá se teorií her. Zkoumá stabilitu bankovního sektoru, rozhodovací procesy v Evropské unii nebo otázku, proč jsou tlustí lidé altruističtí. Matematik se nechává najmout. Když děláte aplikovanou matematiku, nemáte moc vlastních témat, ale pracujete s lidmi okolo, snažíte se jejich výzkum nějak formalizovat. Nyní se zabýváme pákovým efektem, který měří kapitálovou přiměřenost bank. Je dobré, aby se peníze hýbaly, zároveň je dobré, aby to bylo nějak omezené a aby byly banky stabilní. Aby se těch peněz hýbalo co nejvíc – ale ne víc. Typický případ pro teorii her. Vytvoří se model postavený na systému diferenciálních rovnic a potom se testuje v laboratoři, kde se s lidmi hrají zjednodušené hry a testuje se, nakolik se lidé chovají podle té teorie. Vždycky se dělají věci, které jsou nějakým způsobem aktuální. V devadesátých letech se řešilo rozšíření Evropské unie, jak se bude měnit rozhodování, když tam místo 15 zemí bude najednou 27. Po bankovní krizi přišla poptávka po stabilitě bankovních systémů. Síla v nějaké komisi se nedá popsat tím, kolik kdo má hlasů. Pokud budeme v komisi my dva, vy budete mít čtyři hlasy a já tři, a rozhoduje prostá většina, tak moje síla není úplně největší, přestože opticky mám tři sedminy hlasů. To řeší kooperativní teorie her. Jeden extrém je, že každý stát má jeden hlas, druhý extrém, že každý občan má jeden hlas, čili je síla v rozhodování proporcionální podle počtu obyvatel v jednotlivých zemích. Rozhodování v Evropské unii je někde uprostřed mezi těmito dvěma extrémy a v devadesátých letech šlo do značné míry o to, jak upravit rozhodovací mechanismy, aby se v rozšířené EU nenarušila rovnováha rozhodovacích procesů. Tehdy to bylo také téma mé disertační práce.
To byla dost teoretická práce, asi to není zajímavé. Z metodologického pohledu jsme ukázali, že aplikací kooperativní i nekooperativní teorie her docházíme ke kvalitativně stejným výsledkům. Což bylo do jisté míry překvapivé, obě teorie vycházejí z velice odlišných předpokladů a i lidé, kteří se teorií her zabývají, se téměř vždy řadí výlučně do jedné či druhé skupiny. Dá se to ukázat na aktuálním sporu, že se někdo hlásí k tomu, abychom byli více multikulturní společnost, a někdo je proti. Společnost není až tak rozdělená, protože všichni vycházejí z podobné pozice. Protipřistěhovalecká vlna vychází z teze, že islám je plus minus jako komunismus, a je tedy potřeba se mu postavit a bojovat proti němu, vychází tedy z jisté touhy po dobru. Propřistěhovalecká pozice vychází také z touhy po dobru, vychází z myšlenky, že jsme jedno lidstvo a musíme si nějakým způsobem pomáhat. Neuškodilo by tedy hledat to, co je pro obě skupiny stejné. Jsme schopni přijmout třeba 17 tisíc uprchlíků ročně, jako jsme jich přijímali na přelomu tisíciletí, když sem přicházeli lidi z Balkánu, je to množství, o kterém víme, že jsme ho schopni zvládnout, kapacitně, technicky, ekonomicky. Měli bychom tedy, pokud bychom se bavili racionálně, řešit, jestli 15 tisíc je málo a 20 tisíc moc, ale místo toho se nevede debata, ale emocionální výkřiky. Slouží jako zástěrka, jako prapor pro další věci, které chce člověk prosadit, když se hlasitě staví do jednoho tábora, a tím si myslí, že celý ten tábor získá pro sebe a svoje cíle. Ta je toho součástí. Kdybychom se bavili racionálně, tak víme, že zásadní problém této společnosti je hrozící oligarchizace a Babiš. Ten mění celý diskurz. Vliv Zemana je v určité kulturní rovině, ovlivňuje náladu ve společnosti, ale není schopen ji vést někam úplně jinam. Babiš tu sílu má. Do této míry je debata o Zemanovi nesmyslná, byť z pohledu teorie her je to samozřejmě mimořádně zábavné.
Když se podíváme, co říkal před dvaceti lety a dnes, vidíme, že úplně obrátil. Když byl tehdy zavražděný súdánský student na VŠE, on byl první, který stál v čele demonstrací, že na tyto věci je třeba dávat pozor a že rasismus je nebezpečná věc. Do jaké míry je dnes schopen hrát roli autentického nacionalisty, je ovšem otázka. Já si Viktora Orbána pamatuji velice dobře už z ledna 1989, kdy přijeli s Fideszem na Václavák a byli to ti nejostřejší týpci. Byl skvělý chlapík, samozřejmě. Co je Viktor Orbán dneska, se neodvažuju říct. Do značné míry se posunul, ale do značné míry je to také tím, že Evropská unie má institut fackovacího panáka, a tu roli hraje buď Kaczynski, nebo Orbán. Když se podíváme na plakáty Orbána a třeba rakouského Heinze-Christiana Stracheho, šéfa Svobodných, je to velký rozdíl. Strache by si tu roli fackovacího panáka zasloužil mnohem víc. Prostředí je v zásadě stejné, akorát v Německu je člověk o dost lépe placený. Až jsem si někdy říkal, že dostávám Matematik a dramatik