Hejková podvanácté na Final Four: Nemá mě co překvapit
Basketbalistky USK Praha se chystají na vrchol sezony, Final Four Euroligy. Nejvíce zkušeností z prestižního turnaje má jejich trenérka.
PRAHA Příchod jara nemůže těšit snad jen zavilé pesimisty. A pro basketbalovou trenérku Natálii Hejkovou mají současné prodlužující se dny ještě další jistoty.
Narozeniny vycházející na 7. dubna se logicky opakují každý rok. A spolu s nimi dál přibývá účastí ve Final Four Euroligy, největší kontinentální slavnosti jejího milovaného sportu.
„Vždycky je to zajímavé, pokaždé to potěší,“říká 63letá legenda na lavičce USK Praha.
Hejková letos zažije své dvanácté Final Four!
K tuctu si osobně počítá i jeden ročník ve formátu Final Eight a líčí: „Nemá mě co překvapit, ale rutina to nebude nikdy. Těším se. O Final Four sní všichni, v USK ten sen platil tolik sezon za sebou... A my tam teď budeme potřetí v řadě.“
„Hattrick“začne, až se její svěřenkyně zítra v ruském Jekatěrinburgu pokusí v semifinále překvapit superfavoritky z Kursku.
První účast byla předloni euforická a zlatá, když USK ve své hale na Královce slavilo titul. Pro Hejkovou – další fanfáry na místě – šlo o pátý pohár. To nezvládl nikdo jiný.
„Nejvíc se mi vybaví první Final Four. S Ružomberkem jsme dostaly od každého na frak, ale i tak to bylo úžasné,“usměje se, když vzpomínky zabloudí do roku 1993, do časů po rozpadu Československa.
Rodačka ze Žiliny jako hráčka začínala kariéru v Praze, trenérsky se do české metropole vrátila už se čtyřmi euroligovými zlaty.
I proto, že „dostala na frak“. Na to má teorii: „Napoprvé to většinou moc nezvládáte, takové je pravidlo. Nic většího v klubovém životě neexistuje, nováčci proto obvykle ve Final Four nehrají dobře.“
Její týmy ze zkušeností těžily
S Ružomberkem dvakrát, s moskevským Spartakem dvakrát, s USK jednou. Žena, jež má v životě alergii na stříbro, je ve sběru medailí z cennějšího kovu vytrvalá. „Ale neumím vybrat jedno vítězství. Každé bylo úplně jiné, mělo svoji cenu.“
Momentálně řeší hlavně to, jak (ne)bude kvůli zdravotním problémům schopná hrát srbská hvězda USK Sonja Petrovičová. Ladí duše svých hráček i kvůli ní: „Aby to případně nebraly jako velkou ztrátu, ale spíš je to mobilizovalo.“
Těší ji bleskový návrat Kateřiny Elhotové po porodu. „Rozveselila naši přípravu i naše životy,“vítá reprezentantku zpět. Přemýšlí, jak projít kolem obra z Kurska do finále či pak aspoň zvládnout boj o třetí místo. „Cílem je jedna výhra, což by znamenalo medaili,“přiznává.
Basketbalistky USK jsou v lehce zvláštní pozici. Třetí postup do Final Four za sebou je znakem extrémní kvality, ale pořád neplatí, že by to z Pražanek mělo učinit favoritky. Rozpočty ruských molochů a tureckého Fenerbahce lákají na jiné cifry.
„Jsme ty vzadu, moc se s námi nepočítá,“říká Hejková, což ostatně nemusí být na škodu.
Zvlášť ona sama moc dobře ví, že pýcha z podobných dílčích úspěchů předznamená pád, který z výšin logicky bolí mnohem více.
Zakrnět znamená nebýt
„Za dobu mých účastí ve Final Four se basketbal strašně posunul,“přiznává. „Je výrazně fyzičtější, posouvá se k mužskému pojetí. Technika se posunula, i já jsem jiná trenérka,“dodává. Před dvěma lety osobní posun charakterizovala ústupem od prověřené teorie „biče a cukru“. „Už nejsem na lavičce taková teroristka,“mrkala tehdy.
Jediné, co se nemění, jsou její dubnové konstanty. Hejková už zažila i triumf přímo na narozeniny, zlato spojené s pugétem padesáti růží. „Letos jsem byla v šoku z množství gratulací na Facebooku,“říká.
A přitom plánuje, jak šokovat Evropu ještě jednou basketbalově.