Tady je Erdoganovo. A to už hodně dlouho
Pokračování ze str. 1 Předstírání Evropy, jak ochotně natahuje před Turky bruselský kobereček, bylo kontraproduktivní – stejně jako je nyní zbytečné ztrácet čas povykem kolem průběhu voleb a teatrálními výkřiky, že turecká demokracie skončila, či šidit samy sebe i realitu tvrzením, že opozice získala tolik hlasů, až to vlastně byla výhra.
Fakta jsou jasná: referendum prošlo, Erdogan si ho vyrvat nenechá a opozice to taky ví, i když se musí ozvat, aby se neřeklo. To patří ke koloritu.
Ke koloritu patří i následné hraběcí rady staršího evropského strýčka, aby Erdogan vedl dialog s opozicí. Místo tohoto krasobruslení by se měla nyní EU začít rozhodovat, zda bude ještě pokračovat ve stínové hře na turecký vstup do Unie, či zda se již nůžky natolik rozevřely, že předstírání ztratilo význam.
Faktem je, že evropské zklamání je silně falešné a celý přístup má rysy potěmkiniády: proč vlastně být zklamaný z průběhu voleb, které se konají za výjimečného stavu a jichž se nemůžou zúčastnit desetitisíce důstojníků, politiků, soudců či novinářů, protože jsou za mřížemi.
A tak se hodně lidí teď ještě víc než dřív shoduje, že nynější Turecko nemá v Evropě co dělat.
A Erdogan Evropě situaci neulehčuje. Ihned v rauši oznámil, že znovu zavede trest smrti. To je, jako by se do spolku abstinentů hlásil zájemce s lahví araku v ruce.
Jenže kdyby věci byly takhle jednoduché...
Problém je, že v banku na stole leží i loňská dohoda o syrských uprchlících, které Turecko drží u sebe jako v pytli. Má prst na spoušti evropských problémů, přestože Evropa mu za zadržování uprchlíků velmi dobře platí. Politici ale vědí, co dělají: nejde možná ani tak o další vlnu migrantů jako o to, že kdyby Turci zvedli hraniční stavidla, byla Pan spokojený by to blamáž pro evropské politické vedení s nedozírnými volebními důsledky doma.
Turecko taky stále drží jihovýchodní křídlo NATO. To je jeho skutečná cena.
Když bude vypuzeno z jedné organizace, mohou ho vlny vývoje začít odnášet i z druhé. Už jsme zažili předehru: zbohatlí a nabušení Turci, unavení i uražení hrou jojo, kterou si s nimi Evropa hrála, se začali v minulém desetiletí přesouvat na východ a stávali se radši regionální supervelmocí.
Velká země s velkou historií nemá ráda, když ji nechávají čekat přede dveřmi. Projevilo se to i teď v referendu, Erdoganovi to zdarma vyrábělo hlasy. Jako by turecká minulost byla v neustálém konfliktu s tureckou budoucností.
Evropa tak dostala turecký rébus, který je mnohem složitější, než jak na první pohled vypadá. Drží ho už dlouho jako nepříjemný fant, teď ho však musí začít řešit.
Roli bude hrát, jaké bude Turecko sultána Erdogana teď. Psí hlavu má evropskými médii, která vždy vědí všechno nejlíp, nasazenou už dopředu, ale po volbách obvykle nastává místo období bouřek klidnější a stálejší roční období.
I když na tuhle změnu by vsadil jen hazardní hráč, krajina po bitvě je složitější, než jak se na první pohled jeví.
Problém je, že vážit se musí všechny možnosti.
I to, že Erdogan sice vyhrál, ale nevyhrál tak, jak by potřeboval. Bylo to o vlas. Má rozdělenou zemi, a místo aby se vítězně rozkročil, bude muset být s chabým ziskem 51,4 procenta provazolezcem.
Pokud udělá chybu a přijde o další stoupence, octne se v menšině, to znamená na politické šikmé ploše. Zatím to není vidět, ale Erdogan zaplatil za své vítězství docela vysokou cenu, i když teď vypadá jako suverénní vítěz.