Silnou Špínu oslabuje osvěta

poněkud okatou bezmoc rodičů a neméně zjevnou léčbu poznáním ještě krutějších osudů spolupacientů z dětské psychiatrie. Nicméně mnohokrát již viděné scény skupinové terapie inscenuje režisérka Tereza Nvotová nevtíravě až dokumentárně: bezprostřední, vzájemně se překřikující či urážející děti dají zapomenout, že se film snaživě otírá také o systémové vady.

Nejsilnější však zůstává v nejosobnějších rovinách. Jednak v blízkých detailech tváře mladé hrdinky v podání Dominiky Morávkové Zeleníkové, jejíž výraz v podstatě vyjadřuje náladu všech situací včetně rodinných, jednak v přesném vystižení holčičí důvěrnosti zranitelných lolitek plných očekávání. Sem spadají zejména dvě působivé scény: když jejich šibeniční vtipkování o smrti narazí na realitu a když hrdinka hystericky odmítne kamarádčiny naivní tlachy o sexu, které s ní ještě nedávno tak ráda sdílela.

Účinný, i když poněkud účelový je i motiv dívčina postiženého bratra, jehož výbuch na domácké oslavě se sejde se sestřiným sebevražedným pokusem a jenž jí pak vpálí – Kdyby ses aspoň podřízla pořádně!

Rozbolavělá bezcílnost se trochu nastavuje, ruší chvíle, kdy jedinečným příběhem prosakují obecné poučky či kdy režie sahá k pocitovým symbolům v podobě šedi, deště, sněhu, vran. Též způsob přiznání je sice dramaticky efektní, leč krkolomný; přesto má Špína výjimečnou razanci. Jen škoda, že se kolem díla buduje osvětový aktivismus.

Špína Režie Tereza Nvotová Juan Gabriel Vásquez patří mezi nejvýraznější talenty současné latinskoamerické literatury. Jeho nová kniha Reputace, kterou vydalo nakladatelství Paseka, to jen potvrzuje.

Román na příkladu stárnoucího, avšak vlivného kolumbijského karikaturisty řeší dva zásadní problémy, rázu novodobého i odvěkého. Stejně jako v předchozích dílech se v knize Vásquez zabývá vnímáním minulosti a znovu čtenáře utvrzuje ve svém přesvědčení, že co se stalo nějak, může zítra působit úplně jinak. Druhou zásadní linkou, jak už název napovídá, je moc, kterou média v dnešní době drží ve svých rukou.