Diamantové město duchů v Namibii pohřbívá písek
Poušť si rychle bere své území zpátky. Kdysi honosný Kolmanskop v africké Namibii býval plný hledačů diamantů, dnes je městem duchů uprostřed nehostinné pouště. Děsivým, ale krásným.
Jen dávej pozor na hady, všude jsou tam hadi! Tak zněla poslední slova mého průvodce Tima, kterého jsem opustil v metropoli Windhoek. Projel jsem s ním opravdový kus Namibie, ale do města Kolmanskop se mi ho zlákat nepodařilo. Škoda, že jej už neuvidím...
Kolmanskop je opuštěné důlní městečko, kde se až do roku 1956 těžily diamanty. Dnes je opravdovým městem duchů.
Navštívit tohle místo, které se dnes již ztrácí v písku, bylo vždy jedním z mých snů. Je tam několik desítek budov, kdysi fungující nemocnice, divadlo s vynikající akustikou, a dokonce i míčovna či kuželkárna. Město před desetiletím doslova vřelo.
Už je to dávno. Dnes je většina budov zavátá pískem. Člověk se tu tím zatraceným pískem brodí a jen taktak proleze dveřmi.
Když vcházím do městečka, tak se se mnou dává do řeči místní hlídač Karl, rodák z Lüderitzu, který současně zastává také funkci provozního malé místní kavárničky. „Jděte se podívat taky na bazén, je nahoře na kopci,“doporučuje. „Stojí to za to!“A ještě těsně před tím, než odkvačí, dodá: „A dejte si hlavně pozor na hady, jsou tam všude!“
Hadi. V Namibii žije řada smrtelně jedovatých hadů (na některé ani neexistuje protijed). Jak mi tu každý tvrdí, místní hadi velmi rádi vyhledávají právě opuštěné budovy. Když vstupuji do některé z místností, tak se velmi pečlivě rozhlížím, zdali se tu v rohu pokoje neschovává nějaký ten „nájemník“. Na zdech jsou stále ještě patrné nádherné secesní vzory z let 1907 až 1915. Městečko Kolmanskop leží na úpatí písčitého kopce, na jehož vrcholu je dodnes dobře dochovalý bazén, dokonce i skákací prkno je ještě znát...
Kolmanskop je již nějaký čas přístupný veřejnosti, přestože leží na kraji přísně střežené zóny Sperrgebiet, zakázané oblasti.
Proč zakázané? Těží se tu diamanty a celá zóna je hlídaná velmi přísnou ochrankou. Jsou to mimochodem bývalí vojáci ze složek SAS a není s nimi moc legrace. Trochu škoda, protože ve Sperrgebietu je ještě řada dalších opuštěných budov a je to tu vůbec celé jaksi mysteriózní.
Historie Kolmanskopu se začala psát v roce 1908. Tenkrát německý drážní dělník Zacharias Lewala objevil při čištění kolejnic v písku lesklý kamínek. A jeho nadřízený okamžitě poznal, že se jim všem právě změnil život. Tím „kamínkem“byl totiž diamant...
Pak následovalo totéž, co známe z období zlaté horečky ve Spojených státech. Nájezdy hledačů z blízkého i vzdálenějšího okolí, příjezdy celých rodin, usilovné hledání. Diamantů tu byla spousta. Dokonce tolik, že krátce nato nechalo Zub času je neúprosný ANGOLA Namibie Windhoek Kolmanskop Německo – tehdejší koloniální mocnost – celou oblast uzavřít. Němci chtěli její plody sklízet jen sami pro sebe.
Absolutního vrcholu pak Kolmanskop dosáhl na počátku 20. let, kdy tam žilo zhruba tisíc obyvatel včetně dětí. Městečko bylo s přístavním městem Lüderitz propojeno tramvají (mimochodem vůbec první na jižní polokouli) a na jako vůbec prvním místě na jižní polokouli tu začali používat rentgen.
Jak rychlý byl vzestup, tak rychlý pád Kolmanskopu. Diamantů začalo ubývat a v roce 1954 následoval rychlý konec. Všichni odešli.
Od té doby bylo městečko opuštěné a jeho jedinými obyvateli se staly písek a vítr.
I tak, jak říkají místní, je tu stále co objevovat. Prý i diamanty. Vyprávějí tu, že místní pštrosi polykají kamínky, aby se jim lépe trávilo. V jejich žaludcích se jich prý najde až celý kilogram. Tu a tam i nějaký ten diamant. Slyšel jsem, že v padesátých a šedesátých letech minulého století takto řada lidí zbohatla. Přijeli sem jako lovci pštrosů, potom pštrosovi rozřízli žaludek a někdy ... ejhle! Dnes tohle už ale opravdu neprojde, nemá to ani cenu zkoušet.
Jak si tak chodím mezi prázdnými polozasypanými budovami, pozoruji hru světel, která se objevují na písku všude kolem. Potom absolutní ticho. Jen tu a tam zazní bouchnutí okenice rozhoupané větrem...
V budově bývalé nemocnice jsou stále ještě znát čela postelí, napůl zavátá.
V rozích občas pohledem objevím nějaké to secesní umyvadlo. A je slyšet, jak venku vítr prudce fouká mezi zbytky seschlé okolní vegetace.
Kolmanskop je oblíbenou destinací fotografů z celé planety. Světlo soumraku či úsvitu míchá spolu s barevnými zdmi a stěnami bez oken jedinečnou atmosféru snového světa. Dnes už ulicemi města korzují pouze turisté, ale jeho návštěva stojí za to.
Vkrádá se do mě neodbytně pocit, že jsem se najednou ocitl v „plnohodnotném“americkém westernu, odehrávajícím se kdesi na hranicích s Mexikem... Kolmanskop má rozhodně silnou atmosféru.
Musím se soustředit, abych pro všechno to snění a obdivování zdejšího místa omylem náhodou nešlápl na nějakého hada. „Jsou tam všude, dejte si opravdu pozor!“varovali mě, kam jsem přišel.
Mezitím působení všudypřítomného písku, který dříve do jisté míry sloužil k zakonzervování opuštěných staveb, nadále narušuje statiku budov. Není tak vyloučeno, že domy Kolmanskopu se dříve nebo později buď zřítí, nebo postupně zmizí ve stále vyšších závějích.