Proč chci radši se svojí skepsí bydlet v hotelu

Zkusil jsem to už několikrát, ale nikdy to nevyšlo, vždycky jsem tu internetovou stránku už po pár vteřinách znechuceně zavřel. Stačilo mi opravdu jen pár okamžiků, jen zběžné prolistování onoho webu, a hned jsem se cítil být podrážděný, vykolejený, skutečně jsem prožíval velmi intenzivní pocity odporu; co jsem viděl, přišlo mi nepřípadné, nepřípustné, ploché, zbídačené a zbídačující. Neměl jsem to zapotřebí, nechtěl jsem to. Cítil jsem dokonce stud: já a tady? Ne, nešlo mi to dohromady, nechtěl jsem s tím nic společného, dobrý pocit a klid mi byly přednější než naplnění mých osobních přání či potřeb. Takže jsem tu stránku rychle zavřel a pěkně postaru, s trochou ekonomicky motivované lítosti jsem do vyhledávače zadal webovou adresu jedné velmi známé společnosti, která mi už dlouho pomáhá s vyhledáváním a rezervacemi hotelů.

Airbnb čili webová služba zprostředkující pronájem ubytování řekněme v soukromí (což často není pravda) prostě asi není nic pro mě. Paradoxní na tom je, že jsem velmi šetřivý, až hrabivý typ, takže služby společnosti airbnb by v mém případě měly být darem z nebes, výdobytkem toho do tolika stran rozběhnutého, zmateného pokroku, v jehož výdutích aktuálně žijeme; jak víme, spaním a dočasným žitím v pokoji či bytě vedeném pod značkou a ideologií airbnb se dá dost ušetřit, tak to aspoň tvrdí moji známí, kteří služeb airbnb často využívají…

Tihle známí, tihle uber-airbnb-pokrokáři. Ať si bydlí, kde chtějí, ale ať mi k tomu prosím pěkně nesdělují svá stovky let stará moudra, o kterých si oni pravděpodobně myslí, že jsou to moudra z rodu aktuálních liberálně-individualistických objevů: bydlením v soukromém airbnb prý poznám mnohem lépe to které město, no ano, prý mnohem lépe než z nějakého unifikovaného hotelu… No a tohle mi řeknou, a já – nejen spořivý, ale i velmi sugestivní typ – opět po všech těch odporných zkušenostech dojdu na stránky airbnb, načež z nich zas znechuceně seskočím, a tak dále.

A teď už opět asi tři hodiny přemýšlím o tom, jestli mi něco uteklo… Mám před sebou otevřenou tu přitažlivě-odpornou stránku a zkouším si moderně hledat ubytování. Předsudky jsem nechal stranou a pokud jde o slova mých usdílených známých, všechna jsem si je přepsal černým fixem a rozvěsil je v blízkosti notebooku. Na sobě mám docela dobré oblečení a cítím se relativně mladě, takže by všechno mělo být v pořádku, měl bych být přednastavený pro zdárné dokončení obchodu či snad poloobchodu, roztomilého obchůdku, jakož i na možné navázání nového přátelství se svým budoucím hostitelem, no a samozřejmě i na velmi hluboké poznání nového místa; představuji si, že z bytu, který si někdo někde pronajal, aby ho pak rozpronajímal přes airbnb a dělal byznys, poznám to které město doslova od kořenů, naruby, prostě velmi dobře, individualisticky a s ušima na špičkách. Těším se.

Jenomže zase totéž. Odpor. Co vidím, přijde mi nevkusné, a krom toho jsou to většinou evidentní lži, marketing, to nejsprostší balamucení. Jeden, kdo taky něco pronajímá (dívám se zrovna na Prahu), prý sbírá mince z celého světa a bude moc rád, když mu ty chodící peněženky do bytu přinesou krom dobré nálady a dalšího stejného názoru na Donalda Trumpa i nějakou tu svoji cizozemskou minci. V hodnoceních, která cestovatelé dali tomuhle konkrétnímu podnikavému páru (většina marketingových mágů totiž na airbnb vystupuje v párech), se ve stu procentech uvádí, že jde o lidi velmi milé, na uvítanou od nich prý dostanete sklenku na přípitek a mapy. Všichni ti Australané, Korejci nebo Belgičané jsou z tohoto našeho pražského páru prostě nadšení. Dívám se na rozesmátou profilovou fotografii téhle pražské dvojky, čtu si ty super milé komentáře z Belgie atd., a ať se přemáhám sebevíc, moje tvář nezadržitelně tuhne. Odpor, nechuť a skepse, toť jsou podle všeho moji nejmilejší cestovatelští druzi.