Boty, které nosí Evropané, možná vyrobily děti

„Pro nás bylo něco špatně, majitel továrny však byl pyšný, že dává lidem práci,“říká jeden z dvojice Čechů, která zdokumentovala výrobu obuvi v Indii.

Pracují v malých dílnách bez osvětlení za pár rupií, boty, které mnohdy vyrábějí i děti, se přitom v Evropě prodávají za tisíce. Jaké přesně jsou podmínky ve velkých indických továrnách nebo takzvaných sweatshopech, utajených dílnách, které oficiálně neexistují, dosud popisovali jen místní dělníci. Autentické záběry se nedaří získat ani profesionálním fotografům pohybujícím se na místě. Adamu Čajkovi a Stanislavu Komínkovi z organizace NaZemi se to povedlo. Z indické Ágry přivezli desítky rozhovorů, fotografie i videa. SK: V NaZemi hájíme důstojné pracovní podmínky ve světě, hlavně v zemědělství a průmyslové výrobě. Třetím rokem jsme součástí evropského projektu, který se zabývá pracovními podmínkami při výrobě bot, v češtině se jmenuje Obuj se do toho. Vloni jsme dělali velkou fotografickou výstavu Poznej svět boty a narazili jsme na to, že autentické záběry z malých ani velkých dílen, kde boty vznikají, nejsou. Oslovili jsme oceňovaného bangladéšského fotografa GMB Akashe, který pro nás nafotil výrobu bot na předměstí Dháky.

SK: Autentické fotografie z výroby bot jsem nikde neviděl, i Akash se dostal jen do koželužen. Nám se to nakonec podařilo, máme fotografie i více než padesátku rozhovorů přeložených z hindí i se záběry dělníků a majitelů továren.

AČ: Ve velmi krátkém čase jsme byli schopni prozkoumat výrobu bot v Ágře na různých úrovních od dělníků přes místní designéry až po majitele malých i těch největších továren. SK: Indie je hned po Číně druhý největší výrobce bot na světě. V roce 2015 se zde vyrobilo 2 200 milionů párů bot, většina na export pro Německo, USA, Velkou Británii a Itálii. Indická Ágra je jedním ze dvou hlavních regionů zaměřených na obuvnictví. Měli jsme výzkum tamní organizace SLD (Society for Labour and Development), která oslovila i dělníky ze dvou velkých továren, z nichž jedna dodává boty i pro značku Baťa, i ta česká stopa nás oslovila.

AČ: Indie je primární výrobce kožených bot. A pro nás je daleko dostupnější pro natáčení i focení než Čína. Přímo v Ágře je asi stovka velkých továren a tisíce malých továren, takzvaných sweatshopů, kde si ty velké zadávají výrobu, když samy nestíhají zakázku.

SK: Věřili jsme, že se nám podaří udělat rozhovory s místními dělníky díky spolupráci s SLD. Dopředu jsme si domluvili místní spojku, která nás za nimi zavedla. Další plán bylo dostat se do takzvaných sweatshopů, v nichž panují nelidské pracovní podmínky. Napadlo nás oslovit místní taxikáře, to jsou lidé, kteří všechny znají. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, první z nich nás nakontaktoval na tři své známé, majitele sweatshopů.

SK: Předstírali jsme, že naše místní spojka je obchodník z Bombaje, přemýšlí o zakázce a chce vidět jejich výrobní kapacity, my že jsme evropští partneři, kteří se zajímají o místní výrobu bot. Většinou to zabralo.

AČ: Jsou to malé, tmavé, nevětrané místnosti bez přirozeného světla, na 20 metrech čtverečních tam pracovalo sedm až osm dospělých a dětí.

SK: Vše bylo v domech, zvenku nic nenasvědčovalo, že jde o malou továrnu. Jedna byla ve dvou patrech třípatrového domu, další tvořily třeba jen dvě místnosti s dílnami a malý dvorek. Prostory byly ponuré, byla tam tma a špína, všude smrděla lepidla. Muži seděli u šicích strojů, na zemi seděly děti, které stříhaly kůže a látky podle modelů, místo toho, aby byly ve škole nebo si někde hrály.

AČ: Bylo to velké setkání dvou pohledů – my jsme vnímali, že něco je špatně, na druhou stranu majitel sweatshopu byl pyšný na to, že lidem dává práci, neřešil, že porušuje nějaké normy, neví o nich. SK: Ve velkých továrnách se v podstatě díky úsilí mezinárodních organizací a velkých zahraničních firem zadávajících výrobu nevyskytuje. Zmizela ale jen z továren – děti teď jezdí s rikšou, prodávají na ulici jídlo, slouží u bohatých lidí nebo pracují právě v malých obuvnických továrnách. Souvisí to s výší mzdy jejich rodičů, když nedostávají zaplaceno dost, musí pracovat i děti.

AČ: Všechny velké továrny mají hned u vchodu cedule, že tam dětská práce není. Indie je ale ovlivněna kastovním systémem, děti často dědí profesi svých rodičů, učí se jí. Samotná dětská práce by byla v pořádku, pokud to dětem neznemožní chodit do školy. AČ: To ne, když jsme na předměstí Ágry navštívili školu v dělnické kolonii, z 200 dětí tam byla zhruba polovina, o ostatních nám učitelé řekli, že nechodívají, protože pomáhají rodičům.

AČ: Pět až 12 tisíc rupií, v přepočtu 2 320 až 4 640 korun, což je hluboko pod úrovní takzvané důstojné mzdy. Ta pro Indii činí podle údajů organizace Asia Floor Wage 18 727 rupií měsíčně. Až z této částky by dělník byl schopen zaopatřit celou rodinu, nakoupit základní potraviny a zaplatit bydlení, zdravotní péči nebo vzdělání dětí.

SK: Třeba náklady na jídlo jsou v Indii srovnatelné jako u nás, dělníci si tak nemohou dovolit zeleninu ani maso, žijí na fazolích a rýži, bydlí v polorozbitých chatrčích na předměstí Ágry. SK: Právě to, že tam je strašně moc dětí, v jednom z míst tvořily děti ve věku od sedmi do 12 let asi osmdesát procent. A že vše se odehrává tři kilometry od Tádž Mahálu, nablýskané památky, kam směřují miliony turistů z celého světa. Každý z nich jede z Dillí Cestovatelé