„Mengelemu jsem se líbila“
PRAHA Jedna je z Prahy, druhá z Brna, poznaly se v Terezíně. Osudy Eveliny Merové a Judith Rosenzweigové se zkřížily kvůli nacistům, kteří je spolu zavřeli do pokoje číslo 28.
Malým pokojem s třípatrovými palandami během druhé světové války prošlo více než šedesát dívek. Když jednu poslali do transportu smrti, nahradila ji další. Najednou jich tam bývalo třicet. Mnohé zemřely hlady nebo na některou z všudypřítomných nemocí. Evelina a Judith měly štěstí a přežily nejen Terezín, ale i mnohem horší Osvětim, pracovní tábory a pochody smrti. Konce války se z mladých spolubydlících dožilo jen patnáct.
„Díky naší vychovatelce jsme se mohly učit, i když to bylo zakázané. Dávala nám znamení, a když šel kolem Němec, začaly jsme si zpívat nebo jsme si hrály. Nikdo tomu nevěří, ale nikdy jsme se nepohádaly,“ říká sedmaosmdesátiletá Rosenzweigová. S kamarádkou z ghetta, o rok mladší Merovou, se včera po šesti letech sešla v Praze. Jejich příběh, který popisuje kniha vzpomínek Děvčata z pokoje 28, byl totiž tématem letošního ročníku akce Kulturou proti antisemitismu.
Obě ženy říkají, že život v dívčím pokoji byl to nejhezčí z celé tragédie, kterou kvůli nacistům musely prožít. „Všichni se nám snažili tamní podmínky v posledních měsících našeho života udělat o něco lidštější,“vypráví Merová s tím, že se dívky velmi rády učily především dějiny a zeměpis. „Měly jsme dobrou učitelku Brumlíkovou, která vyprávěla o Řecku a o Římě, o Velké francouzské revoluci. Bylo to pro nás velmi zajímavé, protože jsme o tom nevěděly nic,“pokračuje žena, která ve svých šestaosmdesáti vypadá o dvacet let mladší. Svou krásou okouzlila i nechvalně proslulého nacistického lékaře. „Mengele mi řekl, že nikdy neviděl tak krásnou Židovku. To mi bylo třináct.“
Obě unikly plynové komoře díky tomu, že byly schopné pracovat. Rosenzweigovou konec války zastihl v koncentračním táboře Bergen-Belsen, Merovou v polském lágru Gutau. A zatímco Rosenzweigová brzy natrvalo odjela do Izraele, Merová se trochu proti své vůli ocitla v Sovětském svazu.
„Mí rodiče nežili a mě poslali vlakem do nemocnice v Rusku. Když se vedoucí lékař toho vlaku dozvěděl, že jsem zůstala sama, chtěl si mě adoptovat. Já jsem nechtěla, řekla jsem, že chci domů do Prahy. Ale on mi odpověděl: V Praze už nemáš domov,“vzpomíná Merová. V Rusku se vdala a vystudovala germanistiku. K paradoxu prý přispěla náhoda. Na studium češtiny se totiž nedostala. Do Prahy se vrátila až za osmnáct let. Už natrvalo.