Sbohem, Rajty!
V Turecku se včera oběsil fotbalový reprezentant František Rajtoral. Bylo mu 31 let
Vzpomínka Jana Paličky reportéra MF DNES
Je večer, zazvoní telefon s tureckou předvolbou a vy už předem čekáte, jak se vás úplně neznámý kolega lámanou angličkou začne vyptávat, jestli náhodou neznáte toho, toho a toho.
Že prý je v Turecku o ty naše české kluky zájem.
Upřímně, pro novináře bývá turecká předvolba 0090 občas zapovězená.
Pro Turky jsou spekulace o fotbalových přestupech něco jako národní sport.
Včera večer se to displeji objevilo zase. 0090... „Je mi to líto. Frank Rajtoral se před chvíli oběsil.“Cože? František Rajtoral spáchal sebevraždu?
Vždyť ten člověk díky své víře opakovaně překonal únavový syndrom.
Dvakrát v životě mu vyhořelo tělo. Nemohl vyjít schody, každý krok pro něj byl tak náročný, že mu tekly slzy.
Čtyřikrát dokázal s Plzní vyhrát titul. Jako jeden z mála.
Do národního týmu se dostal, čtrnáct zápasů nasbíral, i na mistrovství Evropy 2012 si zahrál. Tak hbitých a zdravě drzých pravých obránců bylo málo.
A najednou se zničehonic rozsvítí turecká předvolba...
„Policejní zdroje tvrdí, že měl dluhy,“ozve se v devět večer do sluchátka nejsmutnější zpráva.
Přitom Františkovi rodiče ještě v tu chvíli nic netuší.
V březnu oslavil 31. narozeniny a věděl, že už v dalekém Gaziantepu u syrských hranic zůstávat nechce. Klub mu nasliboval hory doly, ale neplatil mu.
Nikomu neplatil. Kamaráda Daniela Koláře v únoru poslal na neplacenou dovolenou, takže Rajtoral zůstal sám. To se nemělo stát. I když se usadil v luxusní čtvrti s kavárnami a restauracemi, cítil se špatně.
Samota mu vadila ze všeho nejvíc. Měl sklony k depresím, vědělo se to o něm.
Možná proto působil trochu podivínsky. Měl sklony k lehkovážnosti a přezíravosti. Čím populárnější byl, tím víc se to projevovalo. Přitom to byla maska pod výrazně blonďatými vlasy.
„Franto, budeš nám chybět. Celá viktoriánská rodina truchlí, fotbal jde zcela stranou,“napsala Plzeň, když se vracela z pokaženého ligového šlágru na Spartě.
Prohrála 0:2, ani si neškrtla, ale zpráva o sebevraždě kamaráda „Rajtyho“spadá do úplně jiné kategorie. Šílené. Nepochopitelné. Zbytečné. Rád vzpomínal na příbramskou babičku, se kterou chodil na poutní místo Svatá Hora. Tam se naučil věřit, že existuje „něco víc“.
Na rameno si nechal výrazně vytetovat Pannu Marii s malým Ježíškem v náručí. Odtud vedl růženec na předloktí a na konci růžence ukřižovaný Kristus.
Na klouby u prstů přidal čtyři písmenka: I.N.R.I.
Když ho únavový syndrom srazil poprvé, už to balil. „Byl jsem vlastně přesvědčený, že chci skončit, ale nějaký vnitřní hlas mi říkal, že nemůžu.“
Vrátil se, našel si psychologa a plakal dojetím, když s Plzní vybojoval titul.
Rozverná plzeňská parta ho naplňovala, byl jejím synem.
I proto porazil zákeřný syndrom také podruhé.
„Víte, já byl hyperaktivní dítě a to se přeneslo i do fotbalové kariéry. Chtěl jsem trénovat víc a víc a najednou jsem nepřeběhl šířku hřiště. Teď mi dost pomáhá, když si sednu v kostele a cítím, jak na mě dýchá pozitivní síla.“
Pozitivní síla ho v Turecku přešla, přitom ještě před dvěma měsíci Daniel Kolář vyprávěl: „I když nám klub neplatí a hrajeme málo, s Rajtym makáme jako nikdy. Chceme být fit a věříme, že se to zlomí k lepší v tréninku.“
Včera František Rajtoral nepřišel na trénink a večer se ozvala předvolba 0090.
Sbohem, Rajty!
Franto, budeš nám chybět. Celá viktoriánská rodina truchlí, fotbal jde zcela stranou. Zpráva plzeňského klubu