Deprese, samota. Smrt veselého muže
Před fotbalovým stadionem v Plzni je úplně jiné ticho než obvykle. Je to ticho, z něhož mrazí. Na betonových schodech před recepcí plápolají pohřební svíčky a vrší se vzkazy pro Františka Rajtorala, který po těch schodech už nikdy nepůjde.
Proč si vzal v dalekém Turecku život? Proč se oběsil? V jedenatřiceti letech vyhasl život silně věřícího muže a českého reprezentanta, který patřil k nejvýraznějším osobnostem plzeňské fotbalové revoluce.
Deprese, samota a osobní trable dohnaly Rajtorala k nejkrajnějšímu řešení.
U známých sportovců sebevražda šokuje ještě víc než u docela obyčejných lidí. Vždyť na co by si mohli stěžovat? Co by jim mohlo chybět? Jsou mladí, úspěšní, většinou bohatí nebo aspoň na mnoho let dopředu zabezpečení.
Pravda, Rajtoralovi v cizině neplatili. Za sedm měsíců neviděl ani vindru, ačkoli měl v Gaziantepsporu platnou dvouletou smlouvu. Před pár dny psal kamarádům, že ještě musí dva měsíce vydržet a pak se bude o peníze soudit. Vypoví smlouvu a vrtne se někam jinam.
Bohužel dvoumilionové město u syrských hranic opustí v rakvi. Rajtoral neunesl stresy, samotu, stavy mučící deprese. Snad i finanční problémy. Podle turecké policie po sobě nechal soupis svých dluhů i dlužníků.
Ale stejně se vrací otázka: Proč, Františku?
Pod maskou veselého fotbalisty, který měl osobitý a lehce štiplavý styl humoru, se skrýval člověk, který si neuměl poradit se svými démony. Zvlášť když kolem sebe neměl přátele.
Pokračování ze str. 1 Včerejší pitva Františka Rajtorala definitivně potvrdila, že spáchal sebevraždu. Jestli z depresivního zoufalství nebo s osudovou dávkou finančních těžkostí, to turecká policie teprve vyšetřuje.
Každopádně deprese hrály zásadní roli. Rajtoral není zdaleka první obětí mezi vrcholovými fotbalisty. Utajený nepřítel zabíjí.
Chápete? Gary se oběsil v garáži
Clarke Carlisle, bývalý anglický reprezentant do 21 let, který si zahrál i v Premier League, o depresích ve fotbale natočil před čtyřmi lety dokument pro BBC. Navštívil třeba Lesley, sestru Garyho Speeda. Bývalý velšský záložník a později reprezentační trenér se v roce 2011 oběsil doma v garáži. Aniž by kdokoli dokázal pochopit příčinu.
„Lidé, kteří trpí depresemi, se nevyrovnávají jen s nemocí, ale i se stigmatem, které k ní patří,“vyprávěla Lesley do kamery. „U nás v rodině se o depresích vůbec nemluvilo. Když se někdo cítil špatně, slyšel: Ale jdi, brzy budeš v pohodě.“
Ve fotbale se tohle smýšlení ještě násobí. V kabině bývají podobné problémy tabu, hráči se zdráhají o zákeřné nemoci mluvit i před nejbližšími, natož před spoluhráči. Krásná hra někdy ukrývá ošklivou pravdu.
František Rajtoral dvakrát překonal únavový syndrom, což je závažná choroba, která vás zadupe na fyzické dno. Ani schody vyjít nemůžete. Nemáte pomyšlení, že byste ještě někdy zavázali tkaničky u kopaček. I fotbal v televizi je vám protivný. Jenže deprese je přímo zabiják. Nemusí pomoci léky ani sezení s nejlepšími psychology. Rajtoral, čtyřnásobný ligový šampion s Plzní, se dokonce v rámci terapie nechal na několik dní zavřít do tmy.
Kdo ví, jestli jeho nejbližší věděli, jak se trápí.
Když zůstal v tureckém angažmá sám, protože jediný kamarád Daniel Kolář dostal v únoru podivnou dovolenou, Rajtoralův stav se zhoršil.
V minulých dnech posílal kamarádům do Čech úpěnlivé zprávy, že mu docházejí síly. Nehrál, jen trénoval, nedostával peníze, trápil se.
„Turecko není pro každého. Nemáte si s kým popovídat. I kdybyste uměli dobře turecky, stejně s místními nenajdete společná témata,“vzpomíná bývalý útočník Tomáš Pešír na angažmá v Kayseri.
Když vyhoří tělo i mysl
Otázka je, jestli se pro Rajtorala nemohla najít lepší štace, když loni v létě narychlo odcházel z Plzně.
Už v Česku, obklopený přáteli, měl zdravotní trable, o kterých nemluvil. „I já deprese skrýval,“líčil Angličan Carlisle. „Jenže právě to vás může zničit. Každou mou chybu najednou rozebíraly tisíce neznámých lidí, přestával jsem si věřit. Ale navenek jsem to nesměl dát najevo. Nesmí být vidět, že jste dole.“
Sám dobře ví, o čem mluví. Jeho boj s depresemi začal už v prvních letech nového tisíciletí: „I když se mi ve fotbale dařilo, trpěl jsem vážnými úzkostmi. Je těžké popsat, jak nelogické myšlenky se při depresi honí hlavou. Měl jsem dojem, že moje tělo vyhasíná. Nemyslím jen fyzickou únavu – přišlo mi, že vyhořela i moje mysl. Nechtělo se mi vstávat z postele, cokoli dělat, o čemkoli přemýšlet.“
Už jsem nikdo. Zabiju se
V jeho případě bylo spouštěčem zranění, po kterém z fotbalu na dva roky vypadl. Tehdy ho přepadly nejtemnější myšlenky.
„Měl jsem dojem, že na mě nikdo nemůže být pyšný,“vysvětloval, proč se pokusil se vším skoncovat. Na procházce uviděl malý park, kde nikdo nebyl. Rozhodl se: „Vezmu si spoustu pilulek a zabiju se. Protože teď už nejsem ničím užitečný. Bez fotbalu jsem nikdo.“
Když se při natáčení na místo činu vrátil, rozplakal se: „Napadá mě, jaký jsem byl idiot. Jak jsem nedokázal ocenit to, co je v životě důležité. Měl jsem vztah, malé dítě... I teď se za to strašně stydím.“
Tehdy ho našla přítelkyně a včas odvezla do nemocnice. Jenže tím příběh neskončil. Bohužel. Deprese se vracely. I když před kamerou vypadal jako člověk, který už vše zlé překonal, dva roky po dokončení dokumentu si na život sáhl znovu.
Rozběhl se a skočil pod kola rozjeté dodávky. Zázrakem přežil zase.
„I když jste v opravdu hraniční situaci, věřte mi: můžete se z ní dostat,“napsal na Twitter loni v prosinci: „Svěřte se, hledejte novou cestu a uvidíte, že zase bude líp.“