Rozhovor: Rath, Dalík a justice

Mám obavu, abychom kvůli teroristickým hrozbám neomezovali svobodu tak, že najednou přestaneme žít ve svobodném světě, říká soudce Ústavního soudu.

Soudy nedávno zrušily rozsudky u několika veřejně sledovaných případů. Například Lukáš Nečesaný, již třikrát odsouzený za pokus o vraždu, je teď na svobodě a případ začíná znovu. „Mohu se vyjádřit jen obecně. Každé opakované rušení rozsudku nepřispívá k důvěře v justici. Nicméně je asi někdy nezbytné proto, že se posuzují důkazy, na jejichž hodnocení může být rozdílný názor. Může jít o důkazy pachovými stopami a podobně. Je velmi obtížné, aby se vždy shodli všichni soudci, kteří rozhodují v tak zásadní věci,“říká soudce Ústavního soudu Tomáš Lichovník.

Pracují tedy špatně soudy, policie a státní zástupci? Nebo je to naopak výborná práce obhájců?

Anebo všechno dohromady. Samozřejmě, když se zanedbá třeba práce v přípravném řízení, při sběru důkazů, těžko se to dá dohnat v dalším řízení, protože mnohé důkazy jsou neopakovatelné. A dobrý obhájce má velký význam. Řeknu to z vlastní zkušenosti: když nic jiného, tak vás třeba v jednací síni znejistí. Vnese semínko pochybností, a byť jsem si jako soudce myslel, že už mohu rozhodnout, jednání odročím. Pak zjistím, že jeho argument, který použil, neobstojí, nemusím se jím zabývat. Schopný advokát dokáže mnohé, nicméně k tomu, aby se případná chyba způsobená například velmi přesvědčivým vystoupením jednoho z obhájců nepřenášela dál, jsou zde opravné prostředky. Protože v odvolacím řízení už jsou soudci tři. Nemělo by to tedy mít vliv na konečné rozhodnutí.

Na svobodě je kvůli procesní chybě David Rath, jeho případ začíná znovu. Z vězení byl propuštěn lobbista Marek Dalík. Co znamenají tyto zrušené rozsudky, pokud jde o důvěru ve spravedlnost?

Můžeme se na to podívat ze dvou pohledů. Jako na špatnou zprávu. Jak je možné, že někdo, o jehož vině je i veřejnost přesvědčena – což je ale také špatně, protože vždy musíme ctít presumpci neviny – je ještě na svobodě. Nebo se na to lze podívat naopak tak, že soudy se velmi pečlivě věnují každému jednotlivému případu a nepodlehnou atmosféře, která je ve společnosti. Jsou schopny rozhodnout i odvážně. Mnohdy se navíc jedná o trestnou činnost, se kterou jsme se dosud nesetkali nebo ne v tak sofistikované podobě. Pak je obtížné pro státní zástupce i pro soudce nitky rozplést, protože důkazní situace může být opravdu velmi obtížná. Zpravidla to není primitivní trestná činnost.

Je správné, že například „nelegální“odposlechy, mohou zmařit léta vyšetřování a soudního řízení? Zdá se, že taková chyba je pak víc než vina.

Proces je nástroj, nářadí v rukou řemeslníka, kterým se má dostat k nějakému výsledku. Nemá být nikdy samoúčelný. Je to jen prostředek, nemá to být cíl. Na druhou stranu zajišťuje ochranu účastníků, zajišťuje spravedlivý proces. Pokud bychom rezignovali na posuzování, zda konkrétní důkazy byly získány či provedeny v souladu se zákonem, pak by se nám mohlo stát, že policie by nepotřebovala ctít tyto zásady. Nepotřebovala by postupovat v souladu se zákonem, protože i tak by její důkazy u soudu prošly. A to je nepředstavitelné. Vždy je důležité se na to podívat i tak, že u soudu stojím já nebo někdo z mých blízkých.

Jaký vliv má na délku řízení nepřehlednost a časté změny zákonů?

Pokud jde o trestní řízení, která se vlečou velmi dlouho, přispívá k tomu i úroveň trestního řádu. Od roku 1961, kdy byl přijat, do roku 1990 se změnil sedmkrát. Ale od té doby více než stokrát! To také přispívá k možnosti chyb. Protože čím složitější a podrobnější úpravu máte, tím spíš můžete nějakou udělat. A jestliže se úprava dvakrát třikrát do roka změní, tak je ta pravděpodobnost ještě větší.

A poslanci chrlí další a další zákony a jejich novely.

Když jsem jako právník začínal, dolepovali jsme si do Sbírky zákonů novely, to dnes nepřipadá v úvahu. Myslím si, že převládá falešné přesvědčení, že zákon postihne všechny případy, každou situaci, která se objeví. Překvapuje mě například, že dnes máme nejen podvod, ale i úvěrový podvod, pojistný podvod… Podvod je podvod.

MF DNES upozornila, že na Nejvyšší soud by měli do pozic soudců přicházet právníci, kteří v životě nesoudili. Mnoho soudců nesouhlasí. Proč je to takový problém?

Vždy jsem byl zastáncem toho, aby se justice doplňovala zvenčí. Aby přicházeli advokáti, akademici, sám jsem přišel z pozice podnikového právníka…

Ale nezačínal jste rovnou na Nejvyšším soudě.

Ano, a přesně k tomu směřuji. Je velmi důležité začít na okresním soudě nebo na prvostupňovém krajském soudě a tam poznávat, o čem souzení je. Že se jedná o příběhy lidí. O to, že máme vyřešit jejich problémy. Je nesmírně důležité před sebou lidi vidět a uvědomit si, že soudy jsou tady kvůli účastníkům, kteří se na ně obracejí nebo kteří jsou naopak před soudy postaveni v trestních věcech. Okresní soudy jsou tu k nalézání práva, je to největší dřina, která v justici je, ale také přináší nejvíce zkušeností. Nezastávám názor, že by měl být Nejvyšší soud uzavřen pro každého, kdo nepřijde z „nižších pater“justice. Ale pak to musí být naprosto výjimečná a v právnickém světě respektovaná osobnost. A měla by zde být pro přijímání soudců pravidla.

A ta nejsou…

Je to paradox, ale ještě i v roce 2017 máme v zákoně jen velmi strohé pravidlo, jak se někdo stane soudcem.

Jak je to možné?

Domnívám se, že zde není vůle podrobnější pravidla přijmout, protože by omezila možnost svobodného rozhodování těch, kteří dnes o výběru kandidátů a jmenování soudců rozhodují. Netvrdím, že je způsob jmenování soudců zneužíván, ale ta možnost tu je. To, že pravidla chybějí, je i hlavní výtka ze strany Soudcovské unie ČR. Aspoň rámcová by být měla – o tom, jak se někdo vůbec stane soudcem a jak se stane soudcem krajského, vrchního nebo Nejvyššího soudu. A myslím si, že při tak závažném kroku, kdy se má někdo stát soudcem Nejvyššího soudu přímo, by ta pravidla měla

Někteří právníci akademici, kteří by se mohli stát soudci Nejvyššího soudu, jsou spoluautory nového občanského zákoníku. Je správné, aby ti, kteří kodex napsali a pak ho vykládali i na komerčních přednáškách, podle něj nyní soudili?

Říká se, že soudci nemají psát zákony, podle nichž pak budou soudit. Myslím si, že je to pravda. Soudci by měli v zákonodárném procesu hrát roli, ale toliko připomínkovou. Kvůli svým poznatkům z praxe. To, že se někdo podílel na přípravě zákona, ho nediskriminuje z toho, aby se stal soudcem. Ale je nešťastné, pokud by někdo silně spjatý s určitým předpisem začínal rovnou na Nejvyšším soudu a podával by jeho autoritativní výklad. Říkal by: Zákon má být vykládán tak a tak, protože tak jsme to mysleli, když jsme ho psali. Potlačoval by roli ostatních soudů. Nejvyšší soud má sjednocovat judikaturu na základě rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů. Je to tak důležité proto, že před prvostupňovými a odvolacími soudy se projednávají případy ze života. Tam vidíme dopad konkrétních zákonů na konkrétní situace a teprve z nich vzniká konkrétní výklad. Nemělo by to být shora.

Jaká bude role ústavních soudů Evropy v souvislosti s uprchlíky? To, že u nás jich zatím moc není, neznamená, že se to nemůže změnit.

My se s tím opravdu zatím nesetkáváme. Ale pečlivě sledujeme rozhodování ostatních evropských ústavních soudů, protože to pro nás může být myšlenková inspirace, jak přistupovat k našemu vlastnímu rozhodování, až to bude potřeba. Myslím, že s těmito otázkami budeme brzy konfrontováni. Ale zřejmě právě náš Ústavní soud bude mít tu výhodu, že před ním se jimi bude zabývat řada jiných ústavních soudů a budeme se mít kde inspirovat.

Co vás z judikatury evropských ústavních soudů třeba zaujalo?

Napadá mě jeden příklad. Týká se omezení shromažďovacího práva a šlo o rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu: Není možné, aby na jednom místě byly dvě demonstrace, protože konání jedné vylučuje konání druhé. Kdo se přihlásil první, ten má právo na demonstraci, a není možné, aby se hned vedle konala další. Cílem demonstrace je, aby někdo mohl prezentovat své názory. A jestliže vedle bude další a bude třeba hlučná, tak se tím to shromažďovací právo popře.

Jak je dnes nebezpečná svoboda na internetu? Teroristé se na sociálních sítích domlouvají, šíří strach…

Internet poskytuje obrovské možnosti pro ovlivňování řady lidí. Na druhou stranu je to svobodný prostor, kterého bychom si měli vážit. Nemá být cenzurován jen proto, že se státu nějaké názory nelíbí. Má zasáhnout, pokud některé příspěvky porušují zákon, stejně jako by zasáhl, pokud by to někdo vykřikoval na náměstí. Mám obavu, abychom z důvodu teroristických hrozeb, ať již faktických či údajných, vlastně neomezovali sami naši svobodu tak, že najednou přestaneme žít ve svobodném světě. A jestliže teroristické útoky směřují k tomu, aby zasáhly svobodný svět, a my se budeme bránit tak, že sami svoje svobody omezíme, tak možná teroristé dosáhnou svého cíle.

Měli jste už na Ústavním soudě v souvislosti se sociálními sítěmi nějaký případ, který vás zaujal?

Měli jsme rozhodnutí, které se týkalo Facebooku. Člověk vyšetřovaný v souvislosti s trestnou činností se tam nelichotivě vyjadřoval o vyšetřujícím policistovi, nelíbilo se mu, jak vyšetřování vede. Policista mu uložil pokutu a on se bránil mimo jiné tím, že se na Facebooku vyjadřoval v uzavřeném okruhu. Policista se do toho okruhu přes někoho dostal. My jsme tu pokutu rušili. Jednalo se o to, jakou povahu Facebook má, jestli veřejnou, či nikoli. A dospěli jsme k tomu, že má takovou povahu, jakou mu dá uživatel profilu. Může ho úplně otevřít, nebo ho mít uzavřený a nikdo se tam nedostane, nebo tam pustí jen pár lidí. To je rozhodující.