Stát neplatí dost, živí nás soukromé zakázky

Se zhruba pětimiliardovými tržbami patří Porr v Česku mezi desítku největších stavebních firem. Člen představenstva Antonín Daňa se netají kritikou státu u velkých infrastrukturních zakázek. „Ve stavebnictví jsme asi nejotevřenější trh v Evropě. Může sem přijít prakticky každý,“říká Daňa. Moc optimistů v oboru už nenajdete. Je potřeba rozlišovat mezi tím, co se říká před volbami a co se skutečně děje. Když třeba loni Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) na podzim oznámilo veřejné soutěže za dvacet miliard korun, leckdo si mohl myslet, že se skutečně začíná stavět. Šlo ale teprve o kvalifikaci. Vyhlásila se na konci září a od té doby se se soutěžemi nepohnulo.

Stačí se podívat například do Polska, kde má stavebnictví na starosti jedno speciální ministerstvo. U nás se týká více úřadů, ale nikdo se mu nevěnuje naplno. V případě ministerstva dopravy bylo velkým problémem střídání ministrů, protože se oboru nikdo nevěnoval koncepčně, nicméně zásadní zlepšení nevidím ani za ministra Ťoka. Nejsou připravené projekty, příliš se nestaví. Evropských peněz je dost, ale nevyčerpáme je. Ať už jde o dopravu, nebo stavby financované z operačního programu Životní prostředí. Ve stavebnictví je aktuálně nepořádek, chybí jednotný systém kalkulací, platební garance. Bohužel, image stavebnictví je špatná. Jsme bohužel asi nejotevřenější trh v Evropě. Přichází sem do soutěží firmy, které to jdou zkusit a třeba jim to vyjde. Stavby bez koncepce Stačí se podívat do Německa. Tam se nechytáte, pokud váš dělník na stavbě nebude mluvit německy. Tady stačí, když jeden člověk umí česky. V Itálii by nás vymetli hned, nikdo by se s námi ani nebavil, protože vše by bylo na odpovědnosti úředníka, který o výběru rozhoduje. U nás se úředník bojí rozhodnout, proto se vybírá jen podle nejnižší ceny, což je pro obor velké zlo. Pro úředníky je jednodušší, když za ně rozhodne soud. V Evropě byla trochu krize ve stavebnictví, a tak začaly podniky hledat zakázky mimo své tradiční regiony. Netuším, jak moc to myslí s českým trhem vážně, často to jsou nabídky jen od advokátů. Někdy jim v tom pomáhají menší tuzemské firmy, které s velkými zakázkami nemají zkušenosti. Z hlediska referencí určitě pozitivní, stavbu jsme odevzdali včas. Z ekonomického hlediska je to jednoduché: nevydělali jsme na nich. Strategie našeho koncernu je nejít do ztrátových zakázek. Soutěžilo se v době, kdy zakázky nebyly a my doufali, že se to brzy otočí. Šli jsme na takovou cenu, abychom pokryli alespoň fixní náklady. Vycházeli jsme z toho, co je v projektu, nicméně na řadě míst vznikly vícepráce, které ŘSD odmítlo proplatit. Přitom šlo o chyby v projektu nebo nečekané komplikace. Naše ceny jsou podobné jako v prvních soutěžích. Teď se vítězí za podstatně horší ceny, které nemohou pokrýt ani fixní náklady. My touto cestou jít nechceme. Totéž platí u dalších zakázek na silnice, ceny jsou zkrátka velmi nízko. Světových firem je tu moc. Zatím ale odešel jen Eiffage, ostatní stále věří, že se situace zlepší. Jednáme s několika menšími stavebními firmami, které se specializují na něco, co sami neumíme. Musí být technologicky jedinečné nebo mít surovinovou základnu. Druhou oblastí jsou obalovny – rádi bychom jejich síť dobudovali a případně je sdíleli s jinými stavebními firmami. Máme zhruba 700 lidí, už jsme museli letos několik desítek lidí propustit. Teď čekáme, jak dopadnou některé soutěže. Zhruba dvě třetiny jsou veřejné zakázky. Marže tam jsou velmi malé, v podstatě se dá říct, že nás živí práce pro soukromý sektor. U soukromých investorů to není jen o ceně, ale i o tom, že nám platí například za úspory, s nimiž sami přijdeme. Stát vůbec variantní řešení nepoužívá, potírá to jakoukoliv kreativitu u našich zaměstnanců. Vidíme, že je v projektu něco špatně a že by to šlo postavit jinak, ale nemáme šanci. Zhruba tři procenta lidí na světě nakupují denně prostřednictvím mobilního telefonu, alespoň jednou týdně pak nakoupí přes mobil 11 procent zákazníků. Vyplývá to ze studie Total Retail 2017 poradenské společnosti PwC, která proběhla po celém světě včetně ČR. Pro běžné nákupy stále 79 procent lidí zajde fyzicky do obchodu. (ČTK) Počet aut, která lidé sdílejí, v Česku v posledních letech roste. Aktuálně je v nabídce carsharingových společností 344 aut, meziročně o 130 více. Sdílená vozidla využívají lidé, kteří nechtějí auto vlastnit, ale jen občas užívat. Do konce roku by mohlo přibýt dalších sto vozů. (ČTK)