Neovladatelná potřeba růžové

Jakou barvu má květen, když se chýlí k červnu? Já myslím, že růžovou. Můj duben byl letos zvláštní. Explodoval emocemi, až to praskalo. Skoro jsem ohluchla. Možná i proto, že šlo o duben roku sedmnáct, protože sedmnáctka je pro mě důležité a vždy výrazné číslo. V první půlce čtvrtého měsíce se mi narodilo první vnouče – kluk jako buk. V půlce dubna jsem dosáhla pětapadesáti let, čísla, které začíná být na pováženou, a tak si ho považuji. Myslela jsem vždy, že magickým mezníkem u žen je padesátka, ale asi jsem opožděná. Rozhodně jsem o těchto narozeninách rozjímala nad rychlostí života víc než zdrávo a kráčela v čase dozadu i vpřed. Došlo mi, že pravděpodobně tento věk už nebude krát dvě. I když, kdo ví. Tuhle jsem viděla dvaadevadesátiletou dámu čiperně lézt na štafle a šroubovat žárovku. Napadlo mě, že toto tisíciletí bude opravdu tisíciletím dlouhověkých, ne-li nesmrtelných... Na konci dubna však přišla moje skutečná, bolestná a zraňující iniciace: zemřela mi maminka. Přestala jsem být dcerou. Stala jsem se babičkou. Přechodová fáze jako hrom. Moje máma si často povzdechla: „Irenko, kdy ty už konečně dospěješ?“a záhy na to si odpověděla: „Až umřu.“Maminka neříkala „zestárneš“. Toho se hodlám držet. Pokusím se být dospělá, nikoli stará, slibuju, mami. Dospělá, ve smyslu vyrovnaná a moudrá. Navzdory tomuto předsevzetí jsem si po celý květen každé ráno hned po otevření očí položila dětskou otázku: „Kde je moje maminka?“A zpanikařila jsem. No nic... Zkrátka mi bylo smutno mnoha podobami žalu. Načež jsem jednoho dne vběhla do obchodu, což moc nedělám, a vyšla z něj růžová od hlavy až k patě. Šátek, náušnice, tričko, svetr, boty, nehty a samozřejmě rtěnka neboli růž, jak se dřív hezky říkávalo. Dostala jsem růžový záchvat. Ne že by to pomohlo okamžitě, nicméně moje potřeba růžové se nedala ovládnout. Poté, co byla ukojena, mohu prohlásit, že ta barva skutečně posiluje a obšťastňuje. Druhý den jsem měla pracovní schůzku. Dorazila jsem na ni ve svém ochranném zbarvení a po chvíli rozhovoru jsem zjistila legrační věc. V místnosti nebyla jediná dáma, která by na sobě neměla aspoň jednu růžovou věc. Potřeba růžové je zřejmě ohromná.

Jistě, lze říct, že růžová je trend. Ale co je to trend? To, co všichni chtějí, protože jim to diktuje móda? Nebo jsou tvůrci trendů natolik vnímaví, že poznají, pochopí a vyhmátnou, po čem všichni touží? Ale copak je možné, aby všichni toužili po tom samém? Možná ano, možná se tomu říká atmosféra doby. Proč ale v roce 2017 všichni potřebují právě růžovou?! Myslím, že pro odpověď není nutno chodit daleko, stačí si přečíst noviny, zapnout televizi, strávit chvíli brouzdáním po internetu. Člověka se zmocní panika a potřebuje něhu. A jakoupak barvu asi má něha? Stačí se rozhlédnout po ulici. Růžovou jsem vždycky opovrhovala a jistě nejsem jediná. Připadala mi jako ta nejtrapnější barva na světě, taková jako od Mattela, jako z Disneylandu, příliš americká, příliš holčičí, byla to barva, kterou nosily extrémně příšerné paní učitelky. Jakožto blondýna bych ji nikdy nevzala na sebe, protože bych si připadala jako barbína. Jako kráva. Pokud ji na sobě o pár let dřív měla žena v mém dnešním věku, musela být buď blázen, nebo beze špetky vkusu. Když teď o tom s odstupem času přemýšlím, napadá mě, že jsme se růžové báli. My všichni, co máme dobrou úroveň a dobrý vkus. My, co se tak pečlivě vyhýbáme líbivosti a co tak často přehlédneme, že ne všechno milé a hezké je nutně povrchní pozlátko. Jako třeba barva červánků a letního vína. Barva štěstí a radosti. Co se to pohnulo ve vesmíru, že tahle krásná a tak pohrdaná barva vystoupila ze své klatby a vykračuje si ulicemi? Potřeba růžové se stala natolik silnou, že převálcovala veškeré intelektuální škarohlídství a šedivou dobrou úroveň a stal se z ní životní názor letošního léta. Možná nejenom léta. Z růžové je nový životní styl. Buďme prosím růžoví, jak nejvíc to jde.