Děti války utíkají Z Paříže do Paříže

Opravdu se to stalo. Že malý vypravěč přežil, ujistí naštěstí předem kniha, podle níž film o dětském útěku okupovanou Francií vznikl. Napsal ji totiž jeden z jeho aktérů. Česky vychází podruhé právě k premiéře filmu Z Paříže do Paříže, jehož první verze je z roku 1975.

Když bylo autorovi předlohy Josephu Joffovi deset let, dostali s bratrem Mauricem od tatínka peníze a mapu. Otec je vyslal na nebezpečnou cestu v naději, že malí židovští chlapci uniknou z nacisty okupované Paříže roku 1941 do demilitarizované zóny na jihu.

Jenže co může vypadat jako klukovské dobrodružství za školou, dostává za války docela jiné obrysy.

Jeden z francouzských diváků se na internetu svěřil, že osobně staví snímek Z Paříže do Paříže po bok takovým dílům s tematikou holokaustu jako Schindlerův seznam nebo Život Pomocná ruka je krásný, tedy snímkům, „které je třeba točit a vidět“. S druhou částí lze souhlasit, třebaže po filmařské stránce se žádná výjimečná krasojízda nekoná. Ani nemusí, síla skutečnosti společně s chlapeckou přirozeností bratrů, které hrají Dorian Le Clech a Batyste Fleurial, úplně stačí k vytváření emocí na spirále ohrožení, úleva, a celé znovu.

Do našich kin jde snímek Z Paříže do Paříže v dabované verzi, což naznačuje, že se s ním počítá pro rodinnou podívanou – ovšem drsnou. Dobová kronika se věrně drží předlohy včetně nevinných her s kuličkami či s nápisem na tatínkově holičství, který chlapci zakryjí před zákazníky v německých uniformách. Jenže veselá domácí idyla končí se žlutými hvězdami na šatech, s ukázkou, jak kruté dovedou být děti, když papouškují dospělé, a s bolestným výcvikem popírání vlastní víry pro případ dopadení.

Až pak následuje vlastní road movie obou školáků, na které snad kdesi na jihu země čekají oba starší bratři a za nimiž se časem pokusí utéct také rodiče. Sounáležitost Josepha a Maurice dojímá svou bezprostředností: kdykoli se jeden poddá malověrnosti, druhý ho podrží, přestože ve světlejších okamžicích se navzájem dobírají. Jejich putování se podobá houpačce; v jedné vteřině čirý děs, v následující pomocná ruka, chvíli noční úprk pod ostrou palbou, vzápětí bezstarostný výlet za mořem a sluncem.

Mezihra v Nice nastolí historicky zajímavou výměnu stráží mezi Italy a Němci, po níž běženci musí prchat zase dál, přes střechy a dětský tábor až přímo do jámy lvové, luxusního hotelu na Riviéře proměněného v sídlo gestapa, kde se v malé, výjimečně vážné roli mihne komik Christian Clavier.

Strach o děti účinkuje vždy spolehlivě, ale kanadský režisér Christian Duguay dobře ví, že tady s ním může pracovat naplno, aniž by byl obviněn z čistě účelového vydírání. Jeho neprůstřelným štítem zůstává skutečný příběh v pozadí.

Naopak slabší, protože spíše televizní jsou jeho vypravěčské zbraně – je znát, že pro obrazovku točí často. A pokud závěrečná etapa v Savojských Alpách, kde chlapci zažijí odboj, kolaboraci i první lásku, silně připomene předloňský film Bella a Sebastian: Dobrodružství pokračuje, nejde o náhodu. Variaci legendy o dítěti a psu zasazenou též do roku 1945 totiž natočil rovněž Duguay, a také v seriálovém duchu.

Ovšem film Z Paříže do Paříže nevznikl kvůli režisérským ostruhám. To hlavní postihl: jak děti předčasně dospívají, kdykoli vidí smrt.

Z Paříže do Paříže Francie, 2017