Její rodiče zradili národ, s osudem se prala celý život
Pykala za to, čeho se za války dopouštěli rodiče. Komunisté jí zařídili život v pekle. Pro syna chtěla lepší budoucnost, ale ani to se jí nesplnilo.
Život Jany Drašnarové měl hodně špatný start. Její rodiče byli zrádci národa. Za války kolaborovali s německými okupanty. Udávali lidi. Jana Drašnarová se proto po válce, v šesti letech, ocitla na úplném dně.
Život pak byl nekonečný boj. Rodiče skončili ve vězení. Jana Drašnarová kočovala po ústavech a pěstounech. Minulost rodiny ji znovu a znovu doháněla. Na takový osud člověk potřebuje hodně sil. Jana Drašnarová je měla.
Díky nesmírnému úsilí se jí podařilo obstát. Dokonce vystudovala vysokou školu. Největší životní rána však přišla mnohem později. Ze strany, ze které to nemohla čekat.
Matka Jany Drašnarové pocházela z jihočeské pastoušky. A když v Praze, kam přišla sloužit, potkala mistra obuvnického, považovala to za terno. Ale nebylo.
„Táta sice uměl z kusu kůže udělat celé boty, ale pracovitostí nevynikal. Navíc měl slabost pro alkohol a sázky do loterie. Peníze pak chyběly na nájem skromného bytu v pražských Vysočanech. Když začal být výběrčí urputnější, tak ho šel táta udat. S tím, že nemá dobrý vztah k německé říši. To, co provedl, je strašné. Domovník putoval do Dachau a z koncentráku se už nevrátil,“popisuje otcovo osudové provinění seniorka.
Vybavuje si, jak jednoho dne roku 1945 vtrhli do bytu neznámí muži. Nejprve odvezli otce, zakrátko i matku s třemi dětmi. Všichni skončili v pražském Hagiboru, kde bylo po válce zřízeno internační středisko pro rodiny zrádců národa. Bylo jí šest let.
Toto období má Jana, tehdy Klapalová, spojené hlavně s hladověním. I když děti za nic nemohly, potomkům zrádců se nepodstrojovalo. Ona a její o dva roky starší bratr mohli zůstat s matkou v cimře pro ženy, všichni tři se dělili o dva slamníky. Mladší, tehdy šestnáctiměsíční dceru matce odebrali. Otce odsoudili na doživotí, matka inkasovala sedm let za spoluvinu.
Po válce byly ústavy plné opuštěných dětí. Jana se starším bratrem putovali do ústavu pro hluchoněmé. Poslali ji do pomocné školy. „Rodiče nám nijak nevysvětlili, co se stalo. Otec v roce 1952 ve vězení zemřel. Po propuštění se na mě matka v jedné debatě utrhla, že jsme jí zkazili život. Že by si bez nás ještě někoho našla. To už jsem leccos věděla a vpálila jsem jí do očí, že to oni zkazili život nám dětem. Přitom taky ona šla jednou na domovníka Němcům žalovat. Vzala mě tehdy s sebou a já si to pamatuju. Měly jsme spolu podivný vztah,“vzpomíná osmasedmdesátiletá seniorka.
Děti k rozebrání
Má v sobě zvláštní urputnost. Už jako důchodkyně si umanula, že se naučí hrát na housle, a jedenáct let chodila do umělecké školy. S pobaveným úsměvem vyloví z kabelky zažloutlé vysvědčení z roku 1946. Je z pomocné školy v Praze a skví se na něm dvě trojky. Možná zastírací manévr, aby se umístění mezi mentálně zaostalé dalo obhájit. Učení jí šlo snadno. Na každé následující škole měla pouze jedničky a dvojky. Dodnes neví, proč se z Hagiboru dostala tam, kam nepatřila. Učitel to zjistil, když si v zadní lavici četla knihu. V té škole neuměli číst ani osmáci. Zasadil se o to, aby bystrá žačka putovala na venkov, do pěstounské péče a běžné školy. A tak jednoho dne malou Janu a jejího bratra přivezli se skupinou dětí do obce Lidmaň na Vysočině.
Při příjezdu zaregistrovala, že na návsi bubnuje nějaký muž. Když se tam lidé sešli, bubeník přestal a hlasitě oznámil, aby si zájemci přišli děti z Prahy rozebrat.
„Malou hubenou holku nikdo nechtěl. Zůstala jsem tam poslední. Ujala se mě starší žena, co tam topila v kamnech. Paní školníková. Přivedla mě domů a povídá – táto, podívej, máme holku. Táta se nijak nepodivil a zeptal se mě na jméno. Já začala trochu poplakávat, asi hlady, protože po večeři mě pláč okamžitě přešel.“
U pěstounů strávila Jana Drašnarová čtyři pěkné roky. Poznala život na venkově, poprvé na vlastní oči viděla krávy a kozy. Možná právě tam u ní vznikla touha být veterinářkou, kterou se vzdor četným úskalím později skutečně stala. S venkovem se musela rozloučit, když si dospělá dcera pěstounů vzala skalního komunistu. Tvrdil, že by straně nevysvětlil, co mají rodiče nevěsty doma za děvče.
A tak se Jana ocitla v dětském domově v Počátkách. Když jí bylo třináct, pozvala ji matka, kterou už propustili z vězení, do Prahy na prázdniny. Dělala uklízečku na psychiatrické klinice. Neviděly se sedm let, skoro se nepoznaly. Žádná blízkost mezi nimi nebyla, dívka se ráda vrátila do ústavu.
Dětský domov měl osvíceného ředitele, který se snažil chytré a houževnaté dívce pomoci. Když při přijímačkách na střední zemědělskou školu byla druhá ze 150 uchazečů, ale „pro nedostatek míst“nebyla přijata, podařilo se mu najít pro ni jinou střední školu. Po maturitě se hlásila na vysokou.
„Špatný původ mě dál pronásledoval, i když jsem do přihlášky napsala, že chci být platná socialistické vlasti. Oficiálně jako důvod nepřijetí škola uvedla nedostatečný politický přehled. Chvíli jsem přemýšlela, že bych se mohla utopit, ale pak jsem si vzpomněla, že umím plavat. Šla jsem tedy dělat zootechničku a v duchu škole pohrozila, že budu chodit na přijímací pohovory, dokud budu živa.“
Našla si práci, při které měla víc času na učení, a nakonec se na veterinární fakultu opravdu dostala. Napočtvrté. Zakotvila v pobočce mikrobiologického ústavu ČSAV v Novém Hrádku v Orlických horách. Tam potkala i budoucího manžela. „Můj muž byl poctivák, takový Jan Cimbura z knihy Jindřicha Baara, který se tak už narodí. Jen vyučený, ale přirozeně inteligentní a dobrý hospodář. Dal mi domov a ve mně našel spolehlivou partnerku,“vypráví Jana.
Byl nejvyšší čas splnit si poslední přání a také to se Janě Drašnarové podařilo.
Syn propadl hazardu
Tvrdili jí, že v důsledku hladovění v dětství neotěhotní. Také už překročila pětatřicátý rok, ale povedlo se. Když přišel na svět syn, považovala to za zázrak. Snášela mu modré z nebe, stejně jako otec a babička. Sama mateřskou lásku nepoznala, chtěla, aby to měl syn jinak. Jenže to nedopadlo.
„Stal se z něj patologický hráč, propadal se do dluhů. Možná v tom svoje sehrály i geny mého otce. Nedodělal žádnou školu, střídal ženy. Se třemi manželkami má čtyři děti, dlužil i na alimentech. S manželem jsme se jeho ženám snažili pomáhat a ty následující varovali. Nakonec mě po mnoha peripetiích připravil o chalupu,“líčí seniorka, která teď žije v pronajaté garsonce v Novém Městě nad Metují.
Když ale vzpomene na manžela, který před pěti lety zemřel na rakovinu, oči se jí zalijí slzami. Čtyřicet let byli jedna duše. Kvůli synovi se trápili oba. Odchod milovaného muže popisuje Jana Drašnarová v útlé knížce, kterou se o svém životě rozhodla napsat: „Byl v nemocnici, chodila jsem za ním denně. Jedna známá někde četla, že milující muž se někdy bojí nechat ženu na světě samotnou. Partnerka se prý má rozloučit a propustit ho. Když se Slávkův stav zhoršil, jednou před odchodem jsem ho objala a pošeptala mu: Tatínku, jestli musíš odejít, tak můžeš. Ještě jsem nebyla ani v autobuse a už volala paní doktorka, že zemřel.“
Knihu věnovala Jana Drašnarová synovi a svoje vyprávění prokládá vzkazy pro něj. Dlouho měla pocit, že je neporazitelná, ale jak píše, nad herním průmyslem nevyhrála. Svým svědectvím chce před zničující vášní gamblerů varovat jejich blízké. „Syn o té knížce ještě neví. Vlastně ani pořádně o mé minulosti, chtěli jsme ho chránit. Někde jsem četla, že se láskou nedá dítě zkazit. Už vím, že to možné je,“uzavírá své vyprávění.