Nostalgie se lvíčkem na prsou. Bude někdy líp?

Pokaždé, když reprezentační trenér oznamuje nominaci na příští zápasy českého národního týmu, upadnu do lehké nostalgie. Zasním se a čekám, zda konečně řekne ta správná jména: Nedvěd, Koller, Poborský, Galásek… Konec snění. Neřekne. Už nikdy. Oznámí jména, která pak předvedou to, co bylo k vidění například ve druhém poločase posledního kvalifikačního utkání fotbalové reprezentace v Norsku. Čert vem (pravděpodobně) zmařený postup na světový šampionát, tenhle výkon přinesl horší zprávu. Fanouškům ukrojil další část nadějí, že to jednou bude lepší. Pokolikáté už?

Český sportovní národ je malý, ale namlsaný. Oba nejsledovanější sporty, tedy fotbal a hokej, nadělaly na přelomu tisíciletí spoustu radosti. Fotbalisté přivezli dvakrát medaili z evropských šampionátů, váleli v kvalifikačních skupinách, postoupili na mistrovství světa. Hokejisté po triumfu na turnaji století v Naganu vybudovali takřka neporazitelný tým, který vyhrál třikrát za sebou mistrovství světa.

Oproti tomu je pohled na současný stav obou národních týmů dost tristní. A utěšovat se tím, že jsme malá země a že není kde brát? Nesmysl, je nás 10 milionů. To je pořád dost na to, aby se našlo těch dvacet nejlepších, kteří nazují kopačky nebo brusle a něco předvedou.

Podívejte se, jak válí fotbalisté Portugalska nebo Belgie. Nebo v hokeji Švédi a Finové. Žijeme někdy mimo realitu. Jen tak na okraj: po loňském fotbalovém Euru jsem si přečetl vyjádření hned několika reprezentantů, že pro tak malou zemi je úspěch, že se na šampionát vůbec dostala. Fakt? 14. největší evropská země mezi 24 účastníků? Bravo!

Dnešním hráčům chybí především motivace. Obě „zlaté“generace, fotbalová i hokejová, vyrostly ještě za minulého režimu. Byli to často kluci ze sídlišť či neúplných rodin, sport pro ně v dětství představoval jedinou možnost, jak se realizovat. A v nejlepším možném věku se jim otevřel svět dokořán. Chtěli něco dokázat, prosadit se.

Dnes je situace jiná. Především v hokeji. Že by někdo přivedl mezi mantinely kluka z rybníku? Kdeže, na hokejovou kariéru potomka už musí být rodina slušně finančně zajištěná. Že se tím výběr talentů omezuje na nepatrný zlomek, je celkem logické.

A ještě jednu věc měly tehdejší týmy společnou. Stavěly na klubových či osobních vazbách konkrétních hráčů. O stříbro z Eura v Anglii se vrchovatou měrou zasloužila slávistická osa Suchopárek – Bejbl – Poborský – Šmicer. O osm let později zase fotbalovou krásu vyučovala dortmundská dvojčata Rosický, Koller. A souhra Poborského s Nedvědem? Ti se sice sešli jen na rok v římském Laziu, ale v nároďáku spolu odkopali skoro stovku zápasů. Ono se hraje jinak, když můžete spoluhráči přihrávat i poslepu.

V hokejové zlaté partě byl přínos klubových „parťáků“snad ještě větší. Pateru s Procházkou netřeba zmiňovat. Když se na ledě sešli alespoň dva z litvínovské party Reichel, Lang, Ručinský, vyhlašovaly obrany soupeřů poplach. A i takový Jiří Dopita měl k sobě vždy alespoň jednoho parťáka, se kterým byl sehraný ze Vsetína, ať už to byl Beránek, Bělohlav, nebo později Tomajko.

Tohle dnešním reprezentačním týmům chybí. Kromě mnoha dalších věcí, samozřejmě. Ale ten elán, motivaci, to že jsou hráči propojeni pupeční šňůrou, to bylo kouzlo okamžiku a možná i shoda okolností. Tenhle team spirit, Teamgeist, nebo chcete-li jakýsi duch týmu, to se těžko natrénuje na reprezentačním srazu.