Romské otázky z Broumovska

Jsem teď na dva měsíce v Broumově a chtě nechtě se kvůli tomu musím ve vzpomínkách vracet k době, kdy jsem jako čerstvý absolvent právnické fakulty pracoval hned v několika neziskových organizacích na pomoc Romům. V Broumově jsou čtvrti, o kterých by moji bývalí kolegové bez uzardění řekli, že to jsou ghetta.

Ve skutečnosti to je vždy pár ulic, spíše pár domů „po Němcích“, jak se eufemisticky říkalo v naší rodině, která také tak trochu přiložila ruku k věcem, které v Česku zůstaly po našich odsunutých spoluobčanech.

Ačkoli moje rodina se toho hrabání účastnila opravdu jen v malém; naši jihočeskou kořist by šlo celou vyskládat do jednoho fochu příborníku, však to taky byly především skleničky. Rodinné stříbrné příbory pak, pokud vím, pocházejí z nějakého hotelu v Mariánských Lázních, kde byly postupně nakradeny mým pradědečkem ještě před válkou a před odsunem, lžička po lžičce, dokud nevytvořily celý servis.

V tomhle případě nešlo o hromadný odsun a přísun, tohle byly čistě individuální záležitosti. Je ale víc než pravděpodobné, že i v tomto případě se pradědeček levicově hojil na Němcích.

Na místních Romech mě udivilo především to, jak málo se jejich věc za posledních řekněme patnáct let pohnula. Tuším, že někdo dál romskou otázku řeší, nějaké další nevládní organizace, možná i ty, co kdysi byly „moje“, ale už s tím dávno nemám nic společného.

Je to pro mne minulost, dosti podivná minulost, když se tak dívám na místní broumovská ghetta a říkám si při tom, zda jsem tehdy vůbec žil, když za mnou nic nezůstalo a když ta romská otázka stále zůstává otevřená, a podle mě navíc docela klidně otevřená.

Nebo se někde něco děje? Zuří někde někdo? Protestuje? Nebo se někde něco lepší? … Ptám se docela upřímně, nevím o tom už vůbec nic.

Ale k řešení mohu přispět, pokud se o to tedy ještě někdo zajímá. Jsou to všechno velice komplikované otázky, ano, ale tak třeba… Ten pes mě z toho kola strhávat nemusel. Jasně, mohlo se to stát každému, že nechá otevřená vrata u rozbořeného statku, podél kterého vede cyklostezka, a psa třeba jednou výjimečně chytil rapl, že se rozeběhl zrovna za mým křehkým skládacím kolem.

Samozřejmě jsem natolik inteligentní, abych chápal, že musím z hlavy vypudit jakoukoli souvislost mezi tím psem, svým vztekem a romskou národností. Nejsem padlý na hlavu. Ale mohl jsem být. Stejně tak nechápu, proč je zdejší Broumovský klášter tak krásně opravený ze všech stran kromě té, která hledí dolů do „podzámčí“, kde je shodou okolností jedno z těch romských ghett. Co na druhou stranu chápu, je fakt, že to na zdejší Romy nemůže působit dobře a že jsou to přesně signály, jako je tento, co v Romech vyvolává skepsi.

Možná o tom nikdo neví, že si takto vzájemně ubližujeme. Možná se skutečně fasáda na té jedné straně kláštera opravuje mnohem hůře, možná na ni nezbyly peníze, a zdejší Romové si toho rozdílu mezi opravenou a neopravenou fasádou navíc možná ani nevšimnou.

Ale co naše a jejich podvědomí? Co naše a jejich senzory na náznaky? Ty jsou všechny bez rozdílu velmi vyspělé!

No a pak ta rychlost, se kterou se skrze zdejší ghetta prohánějí řidiči z Broumova i odjinud. Chodím po jedné z těch tras denně a říkám si, jestli by mi taky po čase nezačalo lézt na mozek, pokud by řidiči v mé ulici jezdili stovkou, když tam je padesátka. A pak se taky ptám, jestli tím důvodem, proč skrze romskou ulici jezdí řidiči tak rychle, není třeba fakt, že ta ulici je hodně neupravená, za což může asi město nebo bůhvíkdo.

V krásně načančané bavorské vesnici si oproti tomu nikdo jet rychle nedovolí, to vím docela jistě, ať by to byl sebevětší gauner, protože v tomhle případě člověka v jeho automobilovém rozletu brzdí něco nevědomého, něco jen těžce zbadatelného a zachytitelného. Nakonec, říkám si, vinu asi nenese nikdo a všichni, nebo naše podvědomí.

V každém případě ale: zpomalit auta a opravit tu fasádu. To by do začátku mohlo pomoct. Třeba se pak ti zdejší Romové jednou „chytí“.