Žádný čert, nýbrž Feri, zjišťují Naši furianti

Klasika Naši furianti se v pražském alternativním prostoru Venuše ve Švehlovce dočkala v podání souboru Depresivní děti touží po penězích moderní interpretace. „Ježišmarjá, čert!“„To není čert, to je Dominik Feri,“zní podle mladých divadelníků současnými Honicemi, tedy vesnicí, kam Ladislav Stroupežnický děj svého realistického dramatu před 130 lety zasadil.

Tým okolo režiséra Jakuba Čermáka se rozhodl silně aktualizovat. Zatímco v původní verzi se zápletka točila okolo obsazení funkce ponocného, nyní se řeší kontrolor světelného smogu. Tam, kde zapůsobil podstrčený dopis s výhrůžkou, nyní stejně podvratně figuruje esemeska poslaná do éteru televize Óčko. Dnešními Honicemi tak defilují nahlouplé figurky, které se z nudy nechávají zlákat do osidel takzvaných Šmejdů a jejichž děti ze stejné nudy šikanují slabší či souloží na zastávce.

Depresivní děti jsou známy jako soubor, který si servítky nebere, divákům bez ostychu nabízí nahá mužská i ženská těla, jadrnou mluvu i nejcyničtější humor. Nesnaží se přitom jen prvoplánově šokovat, jeho výpověď je aktuální tady a teď.

Po poměrně poklidných kusech, mezi které patří téměř sociologická sonda Můj dům, můj hrad a hlavně rozmáchlá inscenace Karáskova Snu o říši krásy, se nyní vrací k tomu nejdrsnějšímu. Čermák ukazuje český venkov jako místo, kde Defilé Donutilů

se střílí po komkoli tmavé pleti, bezmyšlenkovitě se nadává na EU a plive na osoby menšinové orientace.

V silné nadsázce doplněné o zmíněná nahá těla se zde tepe do těch nejostudnějších vlastností. Právě Stroupežnického kus kdysi šokoval – divákům uvyklým Tylových malovaných báchorek představil český venkov v syrovém světle, první uvedení způsobilo skandál, hra nebyla přijata. Nynější adaptace se o to snaží podobně, jenže vzhledem k segmentu diváků, který alternativní program Venuše ve Švehlovce vyhledává, však spíše s názory obecenstva souzní a jde jeho představám buranského venkova na ruku. I když je expresivní podání bohužel místy pravdě blízké, kus jen konformně klouže po povrchu stereotypů.

Na druhou stranu však Čermákova odvážná režie přináší několik silných obrazů, hlavně působivé popřestávkové intermezzo s maskami Miroslava Donutila a cynickou poznávačkou českých osobností. Zde Depresivní děti tnou do živého.

Naši furianti Depresivní děti...