Domácí násilí je větší tabu než sex
„Domácího tyrana obvykle poznám podle teatrální galantnosti a na odiv dávané pozornosti,“říká Štěpán Rob, režisér dokumentu Z lásky nenávist.
Příběhy pěti žen, které týrali jejich partneři, natočilo šest mužů v čele s dominikánským knězem Romualdem Štěpánem Robem. Sami si během toho prošli katarzí, kterou žádný z nich nečekal. Dokument Z lásky nenávist vysílá ČT 2 dnes večer.
Dokážete dneska mezi lidmi poznat tyrana, který to tají?
Ano, celkem dobře.
Podle čeho?
Teatrální galantnost a na odiv dávaná pozornost. Tím často zakrývá nějakou svoji temnou stránku.
Proč jste se vlastně vy jako farář rozhodl natočit dokument o týraných ženách?
Jako faráře mě asi před dvanácti lety seznámili přátelé s jednou ženou, kterou manžel psychicky týral. To bylo pro mě vůbec poprvé, co jsem se s něčím takovým setkal. Byl jsem v šoku, nevěděl jsem, že něco takového je vůbec možné. Postupem času jsem se s takovými případy setkával častěji a častěji, ale vždycky jsem se v přístupu k těm ženám dopouštěl dvou chyb.
Jakých chyb?
První byla, že jsem si toho nevšímal a neměl jsem zájem se angažovat. Druhá byla, že jsem se angažoval příliš. Obojí mě vedlo k zoufalství. To po dvanácti letech vyvrcholilo tím, že jsem se rozhodl o tom natočit dokument. Měl jsem pocit, že kdyby lidé o tom věděli víc, míň žen by bylo mláceno.
Jak to?
Protože násilí je ve společnosti mnohem větší tabu než sex. Taky platí, že když odkryjete zlo, tak částečně ztrácí sílu.
Proč potom týrané ženy tají, že je jejich partner zbil?
Stydí se a lakují svoji situaci, protože chtějí domácí štěstí za každou cenu. Ale maskují to obě strany, nemyslete si. Násilníci zase mají dvojí tvář, kdy na ulici je to nesmírně šarmantní a lidumilný člověk, ale jakmile se zavřou dveře bytu, stává se z něj sadistický tyran.
Podle statistik každá šestá žena zažila domácí násilí. Jak to, že je tak rozšířené a tak málo postihované?
Protože je složitější než jakýkoliv jiný typ násilí. Tam je pachatel jasně ten špatný. Jenže domácí násilí přichází od člověka, který je milován a měl by milovat. Za ta léta, co se s oběťmi partnerského násilí setkávám, proto vím, že dokud ten postižený člověk nechce sám, není mu pomoci. V průměru se totiž ženy k násilníkovi třikrát vracejí. I přesto, že odejdou ve chvíli, kdy je opakovaně bil, a většinou odejdou po jednom velmi drsném zbití. A stejně se pak ještě obvykle vrátí.
Mluvíme jen o násilí, kde muž je pachatel a žena oběť. V kolika případech je to obráceně?
Každá šestá žena a každý dvaadvacátý muž. Můj příští dokument proto bude o mužích týraných ženami, teď ho připravujeme.
Podle čeho jste si vybrali ženy, které v dokumentu vystupují?
Dali jsme veřejnou výzvu a ozvalo se nám skoro 270 žen. Bylo to vůbec nejvíc lidí, co se na nějakou výzvu České televize ozvalo. Což je tedy trochu smutné prvenství. Z nich jsme vybrali čtyřicet, které měly svůj případ trestněprávně vypořádaný, tedy buď byl pachatel odsouzený, nebo to bylo zaneseno v rozvodových dokumentech, případně v lékařské zprávě. S každou z nich jsem mluvil. Bylo to velmi silné.
Mají násilníci nějaký společný rys?
Byli jsme z toho všichni velmi překvapeni, protože ačkoliv se ty ženy naprosto neznaly, struktura jejich příběhů byla velmi podobná. Nejdřív vzniká napětí a dusná atmosféra, křik a nadávky. Pak dojde k fyzickému útoku a následuje usmiřování. Jakmile se ten kruh opakuje znovu, tak stačí jen dvakrát a už jste ve smyčce domácího násilí.
Jaký je rozdíl mezi domácím násilím a takzvaným italským manželstvím, kdy se partneři intenzivně hádají?
Jeden je naprosto zásadní. V italském manželství mají oba partneři stejnou pozici. V násilnickém vztahu se role nemění, jeden z nich má navrch a druhý je oběť.
Hodně žen nechce odejít kvůli dětem.
Jenže to je velká chyba. Děti se nejvíc učí nápodobou. Tím, že jsou ty děti tomu násilí taky vystavené, z nich pak v životě můžou být buď násilníci, nebo oběti. Lidé postižení domácím násilím se dělí na dvě skupiny – na ty, co to zažili v dětství, a pak takoví ti hodní lidé z dobrých rodin, kteří chtějí takové to domácí štěstíčko. Za každou cenu.
Slyšel jste už určitě argument, že ta žena je pitomá, když neodešla. Co na to říkáte?
Je to strašně těžké. Velmi často ta oběť má takzvaný stockholmský syndrom, kdy je patologicky závislá na agresorovi. V domácím násilí to nefunguje jako v případě žáby, která najednou skočí do horké vody a je z ní okamžitě schopna vyskočit. Tam to funguje tak, že žába si plave a pomaličku pod ní přihořívá plamínek. Hranice se posouvají pomalu, začíná to izolací od rodiny a od přátel, padají výčitky typu „Kdybys mě měla ráda, tak s tou kamarádkou nejdeš“, pak přebírá kontrolu nad veškerým chováním partnerky, ovládá její finance a ona je najednou ve zcela patové situaci. On ji bere jako svůj majetek, který bude dělat, co on řekne, a čas od času ji zmlátí, často až do bezvědomí.
Nebo jiný argument: Mně kdyby dal facku, tak má kufry před dveřmi.
Jenže vy se za tu facku budete stydět a budete ponížená, zatímco on vám přinese květinu a bude se strašně omlouvat, na rukou vás nosit. Tak si řeknete, že pro jednou. Po čase se to zopakuje. A vy v tom setrváváte tak dlouho proto, že si nejste ochotna připustit, že byste mohla milovat tak špatného člověka. Věříte tomu, že ten člověk je lepší než vy, proto s ním jste a proto od něj nemůžete odejít.
Může každý někdy ztratit hlavu? Je třeba jeden atak tolerovatelný, ale druhý už ne?
Nikdo není oprávněný se chovat násilně. Nikdo. Není to nikdy problém toho druhého, že násilníka vyprovokoval. Jen on nese zodpovědnost za to, co udělal.
Co dneska uděláte, když potkáte ženu, kterou bije partner?
V první chvíli pomůže hlavně to, že se to násilí odkryje. Ten násilník navenek působí rázně, ale jakmile na něj někdo dupne, schová se a dělá ze sebe chudáčka. Nejdůležitější je znát tu strukturu domácího násilí, vědět, jak funguje ta smyčka a kde zrovna ta žena je. Sice to emočně vyčerpává, ale víte, jak to bude dál. Těžké je, že dokud se žena z té smyčky neodhodlá vymanit, tak se nic nezmění. Ale netajil bych to a o samotě bych jí dal kontakt na odborníky. Víc udělat bohužel nemůžete.
Jak s takovou ženou mám mluvit, co jí mám říct?
Tři věty: Nikdo nemá právo ubližovat tomu druhému. Nikdo není nucený snášet ubližování. Láska dýchá ve svobodě. A pak už nesmíte tlačit. Protože když budete tlačit, byť v dobrém úmyslu, stanete se pro ni vlastně jen jiným agresorem. Stejně jako ten násilník budete týrané osobě určovat, co má dělat a kam má jít. Oběť nemá vůli a musí ji sama v sobě znovu najít.
Co v Česku čeká muže obviněné z domácího násilí?
Máme možnost vykázání, ale když se pak pachatel vrátí, byť po určité době, často se chová ještě hůř. V zahraničí je takovému člověku soudně nařízeno podstoupit terapii, což u nás dosud není. Ale ta strategie se teď už taky mění, doteď se pracovalo jen s oběťmi, ale ne s pachateli. Nápravné kurzy pořádá organizace Liga otevřených mužů, kde terapeuti učí muže zacházet s jejich agresí. I já sám jsem se po dokončení dokumentu k nim přihlásil na tříměsíční kurz. Bylo to pro mě nesmírně zajímavé, hodně mi to pomohlo a dalo mi to naději, že když muži chtějí, můžou s tím něco dělat. Jenže to bohužel byli jen muži, kteří se přihlásili dobrovolně, protože u nás pořád soud takovou terapii nemá právo nařídit. A samozřejmě velmi pomohlo i to, že to sponzoroval pražský magistrát, takže to dotyční muži měli zadarmo.
To jste mě překvapil, vy máte taky problém s agresí?
Všichni se vztekáme, i já, ale samozřejmě jsem na tom kurzu ze sebe musel některé věci dolovat a byl jsem tam hlavně kvůli porozumění agresorům. Terapeuti tam vedli muže k tomu, aby si uvědomili, že to jsou oni, kdo má se vztekem problém. Že to není vina někoho jiného. Že to není ani k smíchu, ani k vychloubání. Učili je za to převzít zodpovědnost a začít s tím pracovat. Museli být schopni ukázat tím prstem na sebe, což obvykle násilník nedělá. Říkají, že v případě domácího násilí není muž problém, ale řešení.
Váš štáb byl složený hlavně z mužů. Jak to prožívali?
To bylo zajímavé. Sešli jsme se s režisérem Jiřím Strachem, který přivedl kameramana i zvukaře, měli jsme tu první poradu, kde byly dvě ženy a nás šest mužů. Oni házeli takové ty srandičky, jako že teda budeme dělat ty mlácené, ha ha. Pak skončil první natáčecí den a ti chlapi nebyli schopni slova. Žádné srandičky. Děkovali, že točili něco, co bude pomáhat. Dokonce se pak vůči tomu sami stali citlivějšími a objevili násilníky i ve svém okolí. Už by si z toho legraci nikdy nedělali.