Popelka hlásí zimu, Chalupáři léto. Navěky?
Marná sláva, televize musí být vždycky o krok napřed. Astronomické léto totiž letos začíná 21. června v 6 hodin 23 minut 42 vteřin, kdežto letní vysílací schéma ČT naskočilo už včera.
A zostra, rovnou dvěma díly prehistorického krimiseriálu Malý pitaval z velkého města, s nímž bude stanice stejně velkoryse nakládat vedle pondělků i ve středu.
Nova sice okamžitě vrací úder železničářskou ságou, úterní Dynastií Nováků ze stejného výrobního roku 1982, ovšem ČT má pro úterky schovanou jinou skanzenovou lahůdku, Nemocnici na kraji města.
Načež své trumfové eso vynese v neděli, kdy nasadí... ovšem, jak jinak, Chalupáře.
Bez nich bychom si přece ani nevšimli, že máme léto.
Pravda, loni Prima vyslala Chalupáře do bitvy o diváky zrádně až s počátkem podzimu, jenže se jí to moc nevyplatilo, tak jako povinně vánoční Tři oříšky pro Popelku zpravidla tolik nezazáří, když se vysílají mimo „svůj“čas, třeba o Velikonocích.
Právě tak Chalupáři mají v novodobé televizní pranostice pro léto podobně zásadní úlohu jako symbolický návrat vlaštovek pro ohlášení jara. Předloni s nimi Nova během prázdninových nedělí uhrála leckdy až milion diváků a v roce 2014 na stejné stanici Chalupáři vítězili i za všedních vlahých večerů.
Obchodně vzato jde o lehké počty, léto se buduje na reprízách prostě proto, že dražší premiérové projekty si stanice schovávají pro inzertně bohatší podzimní sezonu. Seriál z roku 1975 s Jiřím Sovákem a Josefem Kemrem v hlavních rolích, o němž sám režisér František Filip mluví s despektem jako o „prostinké pohádečce“, sice nepřepisoval dějiny umění, ale představuje příkladnou ukázku výnosného obchodu s přirozenou lidskou nostalgií.
Nemluvě o dřívějších reprízách, jen ve třetím tisíciletí se několikrát vystřídal na ČT, Nově i Primě. Posledních šest let se hraje rok co rok s víceméně stabilní sledovaností. Největší skok udělal roku 2009 po několikaleté pauze, kdy přesáhl 1,8 milionu diváků. Přitom původně vůbec nesázel na vůkolní náladu slunné idyly, premiéra prvního dílu se konala 23. listopadu 1975 a sledovalo ji tehdy 93 procent občanů.
Co jiného taky měli dělat za pochmurného podzimního večera v době, kdy jinou než státní televizi na výběr ani neměli.
Ale proč se dívají ještě dneska na komunální krádeže v místním zemědělském družstvu či na pospolitý výlet do Prahy za kulturou? Obdobná, ba větší záhada se vznáší nad slabším Malým pitavalem z velkého města, který za ČT bodoval v čase dovolených například minulé tři roky. Opravdu je v době, kdy se týden co týden vyvraždí půlka Midsomeru, tak vzrušující sledovat boj strážců socialistického zákona s delikventní mládeží?
Analytici televizního trhu odpovídají kolovrátkově: zdejší publikum je silně konzervativní, má sklon k nostalgii, nesnáší změny, vyžaduje rituály. Ale buďme spravedliví: to přece nebyl divák, kdo ustavil poměrně nový rituál pátečních pohádek, jenž minulý týden vrcholil těsným soubojem Dešťové víly s příběhem O statečném kováři a který potrvá i přes prázdniny. Takhle si práci ulehčily samy televize, nikdo jiný. S vědomím cynické profesní poučky, že „divák chce to, co mu dáme“.
Možná je kouzlo zakleté v ústřední písni Chalupářů, v textu: „Když máš v chalupě orchestrion, nevnímáš, jak ten čas běží.“Člověku připadá, jako by to bylo včera, kdy ji slyšel poprvé, a v ušáku u obrazovky mládne. Což ovšem zavání hrozbou, že léto s Chalupáři budeme mít na věčné časy a nikdy jinak. Leda by vznikla jejich předělávka, a to je představa ještě daleko děsivější.