Zlato mi visí v ordinaci
Už je to patnáct let. Francouzský pořízek Boumsong se rozbíhá, tvrdě napálí míč, ten narazí do břevna a letí nad branku. Gólman Petr Čech si stoupne, roztáhne ruce a během pár vteřin na něj naskáčou rozesmátí spoluhráči.
A pak i další postavy v modrých teplákovkách, které na hřiště utíkají z lavičky. Mezi nimi Edwin Mahr.
Uznávaný fyzioterapeut byl u fotbalové jednadvactíky, když v roce 2002 ve Švýcarsku na malém Euru získala po penaltách zlato – a s týmem je i teď. V hale katowického hotelu Angelo loví vzpomínky.
„Po návratu jsme v trojském zámečku dostali pamětní hodinky a VHS kazetu, kde byla sestříhaná cesta turnajem,“vybavuje si. „Nechal jsem si to zkopírovat na cédéčko, občas se na to kouknu.“
Třeba jak trenér Brückner, který na turnaj dorazil tým podpořit, hráče hecuje: Že fotbal je o odvaze, odhodlání... Jsou tam nejen obrázky ze hřiště, ale i z kabiny. Je vidět všechno, já jsem tam jako lamač čokolády (smích). Dřív jsem si říkal, že navrhnu trenérům, aby tu kazetu klukům pustili jako motivaci, je to opravdu pěkně udělané. Ale nakonec se sestříhalo jiné video ze soustředění, tohle už je asi moc velká historie.
Jasně. Zrovna před pár dny jsme měli sraz po patnácti letech. Uspořádal to trenér Míra Beránek, v Katru, v centru Prahy. Zase se vrátila ta atmosféra, padaly vtípky. Sešlo se asi dvanáct hráčů: Baroš, Kováč, Hübschman, Jiránek, Piták...
Hlavně jsme se shodli, jak se všechno za patnáct let posunulo. Dneska mám přímo na hotelu k dispozici ultrazvuk, rázovou vlnu, výkonný laser... Zranění dokážeme odfiltrovat částečně už po tréninku. Dřív se muselo do nemocnice. Taky si člověk vystačil s ionťákem, teď pořád něco míchám... Mluvčí Jarda Kolář mi kvůli tomu začal říkat Mladý chemik. Hlavně se zrychlil, ve všech ohledech se tlačí na limity. I regenerace se posunula, najednou je běžná kryoterapie, objednáváme led. Úkolů pro fyzioterapeuta je daleko víc než dřív. A hráči už jsou na to navyklí, hlavně ti, kteří hrají venku.
Řekl bych, že jo. Tenkrát hrál jen Baroš v Liverpoolu a nebožtík Venca Drobný přecházel po Euru do Štrasburku, do Francie šel i Petr Čech. Dneska? Venca Černý je v Ajaxu čtyři roky, pár dalších je taky venku, návyky jsou profesionálnější. Ale zase na druhou stranu...
Fotbal je hodně o partě a ta byla tehdy jedinečná. I teď, na tom setkání, jsem po patnácti letech cítil zase to samé. Tehdy kabina žila, dýchala, při tom posezení jsem cítil déja vu – jako by to bylo včera. Neexistovaly sociální sítě, virtuální svět. Na hotelu byla jen jedna místnost, kde byl internet, s Lukášem Zelenkou jsme tam chatovali s fanoušky. Ale ještě nebyl Facebook a další moderní výdobytky.
Hrozí, že kluci na tom budou viset pořád, rozleží se. Proto máme nahoře hernu, kde je stolní tenis, šipky a podobně, tam se to mydlí. Dělali jsme si srandu, že příště dáme mistrovství Evropy v ping-pongu. Díky tomu tým žije, je to super. Kluci jen neleží na pokojích. Až když se Euro vyhrálo. Kluci dostali rozchod, s tím, že v půl deváté ráno jede autobus a musí přijít v takovém stavu, aby z toho nebyl průšvih (úsměv). Ale bylo to v pohodě, ne jako po Naganu. Jsem ročník 72, tam byli kluci 79 a mladší, v realizačním týmu jsem byl nejmladší. Takže se ve mně trochu pralo, jestli jít slavit s hráči, nebo s trenéry. Pamětník
Hodně se to točilo kolem kustoda Franty Čížka, ten byl předmětem různých džouků. Na šampionátu v roce 2007 se vsadil o deset tisíc, že si oholí léta pěstěný knír, tak se na to kluci složili. I ve Švýcarsku ho pořád bejkovali. Vtipné bylo, že měl všechny věci v garáži: vždycky něco vzal z některé z patnácti beden, dal to klukům do ruky a ti si to nesli do autobusu. Dneska kustodi jezdí hodinu a půl předem. Vidíte, na to už si nevzpomenu. Vybavím si, že novinářům kluci odmontovávali z aut antény, zvedali stěrače, nezastavili se před ničím. Kanadské žertíky ze sedmé třídy, ale parta těmi klukovinami žila. Doba byla asi trochu uvolněnější. Profil Edwin Mahr Teď jsou chytré telefony, všechno se hned dostane ven, nevíte, kde se co objeví. Kluci si dávají pozor.
Už tenkrát svůj. V autobusu cestou z letiště se učil na maturitu, byl skromný, inteligentní, trochu jinde než ostatní – že by někomu odšrouboval anténu z auta, to ne, toho se moc neúčastnil. Zajímal se o řadu věcí, prostě Mr. Perfect. Mám s ním v ordinaci zarámovanou fotku.
Taky je zarámovaná v ordinaci, stejně jako bronz z Dánska. Pacienti se ptají, odkud je, což je fajn, zvyšuje to kredit. Já přitom tehdy jen slízl smetanu, v uvozovkách jsem si to nevykopal v kvalifikaci a jel po jednom přáteláku rovnou na turnaj. Ani jsem nikdy nehrál, jen běhal na lyžích. O fotbalu jsem věděl, že se hraje na dvě brány a dva poločasy. Právě díky tomu, že jsem sám nehrál, mi to tak nepřišlo. Že hrál Baroš v Liverpoolu? Pro mě to byl prostě kluk o devět let mladší než já. Chtěl jsem pomoct, ale na zadek jsem si z nich zase nesedl. Jako velký sen. Přichomýtl jsem se k tomu a pak jsem pokračoval v dalším realizačním týmu. Vlastně jsem hned na začátku dosáhl maxima. Člověka napadá, co může být víc?
Správně, to je moje největší motivace. O ni se bude hrát na dalším Euru v Itálii, odkud se dá postoupit do Tokia. To kdyby se povedlo, tak by to byla paráda. Jo, vy to napíšete, ono se to povede, a někdo to na mě vytáhne: Podívej, tady sis uřízl větev (smích). Kdepak, nejsem vyhořelý, kontakt s mladými mě baví, můžu se toho pořád dost naučit. S Víťou Lavičkou je spolupráce super, po lidské stránce nás to oba obohacuje. Nemá klapky na očích, vidí fotbal v širších souvislostech. Prostě se na srazy pořád moc těším.