Zkáza eura je opět o něco blíž
Mezi zbraněmi múzy mlčí. Mezi bankrotujícími bankami však ne. Politici a úředníci hledají – zpravidla o víkendu – kreativní řešení, jak ze šlamastyky ven. Nejinak tomu bylo tuto neděli. Múza políbila. A daňový poplatník – jako obvykle – zaplakal. Ačkoli tentokrát neměl.
Evropská komise schválila italské vládě plán sanace dvou bank z Benátska, jímž Řím daňovému poplatníkovi vystavuje účet na 17 miliard eur. Od vypuknutí finanční krize v roce 2008 jsme něco podobného četli mnohokrát. Vždyť jen od října 2008, kdy začínala, do konce roku 2012 Evropská komise za účelem pomoci bankám vytáhla z poplatníkových kapes takřka 600 miliard eur. Od ledna loňského roku proto už měli ztráty nést předně investoři padlé banky, tedy její věřitelé, akcionáři a velcí střadatelé, a teprve poté případně daňový poplatník.
Víkendová „líbačka“unijních potentátů s múzami však končí šátráním v poplatníkově kapse jako dřív. Věřitelé bank zůstávají ztrát ušetřeni na jeho účet. V Itálii se blíží potenciálně přelomové volby a politicky schůdnější je ztrátu bank rozprostřít mezi desítky milionů italských daňových poplatníků než mezi statisíce jejich věřitelů.
Laureát Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz v knize o euru varuje, že pokud se společnou měnu nepodaří zásadním způsobem reformovat, stane se skoncování s ní jedinou možností, jak ještě evropskou integraci zachránit. Ve stávající podobě euro dle něj nevede k vyšší prosperitě ani k hlubší integraci. Právě naopak. Jedním z pilířů reformy, kterou navrhuje, je vytvoření funkční bankovní unie. Jenže to znamená, že příslušné unijní instituce budou v případě bankovního bankrotu postupovat předvídatelně, apoliticky. Minulý měsíc ve Španělsku sanovali ústav Banco Popular na účet akcionářů a části věřitelů. Šlo to. Měsíc uběhl, a v Itálii už se opět do věci zatáhl daňový poplatník. Z unijní bankovní legislativy je trhací kalendář.
Česká vláda Stiglitze na lehkou váhu nebere. Aktuální analýza Úřadu vlády vychází v hodnocení ekonomického přínosu našeho členství v EU z jedné jeho nedávných prací. Postup unijních institucí ve věci sanace italských bank signalizuje, že svá vlastní pravidla i nadále dodržují pouze tehdy, když se to politicky hodí. To je však cesta do zkázy, a nejen podle Stiglitze. Tuhle cestu bychom si měli odpustit. Počínání Bruselu ve zdánlivě vzdáleném případu italských bank je dalším argumentem pro naše setrvání mimo eurozónu.