Vítězné loučení Bolt vyhrál na své poslední Tretře
Dal ruku na srdce a vychutnal si hymnu Jamajky. Usain Bolt se loučil s Ostravou.
Na ostravský stadion se zvolna snášela tma. Z reproduktorů zazněly bubny. Zaduněl zvon. Napětí se stupňovalo. Veškeré běžecké závody večera už byly minulostí. Až na jediný. Ten nejočekávanější. Stovka mužů. Poslední ostravská stovka Usaina Bolta. Jedna z posledních v jeho životě.
V páté dráze se na ni chystal, tak jako v Ostravě dosud vždy. Představili jej, ukázal prstem na své číslo, zvedl ruce nad hlavu a přidal gesto blesku. Rituál tolikrát spatřený, přesto nyní s nádechem nostalgie.
Celý stadion vstal, nastalo posvátné ticho. Startér vystřelil. A on utíkal. Tentokrát si nemohl dovolit vítězná gesta už před cílem. Do posledních metrů se musel rvát, aby porazil Kubánce Péreze, chlapíka s osobním rekordem 10,10. Vyhrál v čase nezačínajícím devítkou, nýbrž desítkou: 10,06.
Ovšem to ve středečním večeru nebylo podstatné.
Důležité bylo loučení a pocta muži, který osmkrát triumfoval na olympiádě, devětkrát se předvedl na Zlaté tretře a nikdy zde nebyl poražen.
„Dvě vzpomínky si na Ostravu zachovám,“svěřoval se tribunám. „Na rozmarné počasí, na zimu a déšť, které jsem tu v minulosti zažil. Ale vzpomínkou pro mě nejdůležitější budete vy, fanoušci. Atmosféra je tu úžasná. Proto jsem se vždy rád vracel.“
Díky Usaine, psaly tribuny
Nebyl šťastný ze svého času. „Chtěl jsem dát lidem pořádnou show. Z toho výkonu jsem trochu smutný. Mám zdravotní trable, půjdu k doktorovi,“plánoval, hned však uklidňoval: „Lidi, roky vám říkám, že jeden závod nic neznamená. Na šampionáty jsem vždy připravený.“
Jižní tribuna dostala smluvený povel a vytasila se s připraveným velkolepým choreem.
THKXUB, zazářila žlutá písmena na zeleném podkladě, v barvách Jamajky, připomínající stejně jako nezvykle teplé počasí jeho karibský ostrov. Thanks, Usaine Bolte. Díky. Velké díky. Hleděl dojatě na tribuny, usmíval se a tleskal lidem. Při jamajské hymně stál s rukou na srdci, zaklonil hlavu. „Bude to velmi emotivní,“tušil před startem. Bylo.
Kdykoliv jsi u nás vítán
„Ostrava se loučí s Usainem Boltem,“dlouho předtím hlásaly plakáty po celém městě.
Sto padesát zemí celého světa bylo prostřednictvím televizního přenosu u toho.
Dokonce i britská BBC si na poslední chvíli dokoupila stream.
Rovněž Petr Květ, správce slavného stadionu Letzigrund v Curychu, přicestoval a jako všichni řešil počasí. Ráno pohlédl k obloze, pak věštil: „Dneska bude pršet.“
Takový scénář by sice byl vzhledem k Boltově ostravské historii plné vody z nebes scénářem symbolickým, nicméně nejméně žádoucím. Více než kdy jindy se proto žhavily linky na meteorologickou stanici v Mošnově. A nebesa se umoudřila. Ředitel mítinku Alfonz Juck kmital celý den mezi stadionem i hotelem atletů a po poledni říkal: „Naštěstí mám práce tolik, že mi nezbývá čas na nostalgii. Ovšem postupně mi to dochází: Usain tu běží opravdu naposledy.“
Před devíti lety přivedl Bolta do Ostravy prvně, v mysli mu běžel film devíti Jamajčanových startů. „Vzpomínal jsem, jak jsme je složitě plánovali a vyřizovali, jak jsme přemýšleli, kdy je zveřejnit i jak jsme se báli: Co když nepřijede?“Na jaře 2009 ho vyděsila zpráva o Boltově autohavárii, po níž přestal trénovat. Zruší účast, napadlo ho. Přesto i tehdy přicestoval. Nyní tedy nastal čas odcházení. „Budeš tu kdykoliv vítán,“zval jej Juck, ať příště dorazí v roli hosta. „Jo, přijedu,“ujistil Bolt. Každý kvalitní výkon této Zlaté tretry se stal zároveň i dárkem k jeho rozlučce. Světový rekord Jihoafričana Van Nikerka na trati 300 metrů. Velehody Němce Röhlera za 90 metrů. Desítka Brita Faraha.
Tři čtvrtě hodiny po stovce obcházel ovál a podepisoval se divákům. „Čekal jsem, že mi ukážou spoustu lásky. Ale že jí bude tolik, to ne.“
Dokončil čestné kolo, šibalsky se usmál, načež předvedl několik pokusů v dálkařském sektoru.
Žádná druhá kariéra však nebude. S Ostravou se loučil sprinter, jehož vystihovala píseň znějící z amplionů. Simply the Best!