„Je to vysvědčení pro rodiče a učitele, v malé míře pro dítě“

Dítě nepochopí, že věta „jestli budeš mít pětku, nechoď mi domů“není míněna vážně. Neříkejte ji, nabádá rodiče psycholog Václav Mertin. PRAHA Pražské děti už si nehrají venku. Především proto, že na to nejsou zvyklé.

„Odmalička je ven nepouštíme, protože bychom se o ně báli. A když něco nezažijete, ani pak po tom tolik netoužíte,“říká dětský psycholog Václav Mertin z katedry psychologie na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Upozorňuje také, jaký strašák je pro děti vysvědčení. V Praze je v průměru vyšší vzdělanost rodičů, takže je tady mnohem větší tlak na vzdělanost dětí. Představa, že půjdou ke kravám, je na venkově pochopitelně reálnější, takže mimo Prahu ke školním záležitostem leckdy přistupují o něco volněji. Praha je specifická, a i když mobil a internet si můžete pořídit všude, je Praha o kousek dál. Což má svá pozitiva, ale i negativa.

Pražská populace musí dohánět fyzickou zdatnost. Tady už není úplně možné, abyste vyšla ven a celé odpoledne lámala v parku klacky a mydlila se s nimi nebo hrála fotbal, protože to už zase musíte na hřiště. Na venkově je těchto obyčejných možností mnohem víc. Tady už vás ven rodiče ani nepustí, protože se budou bát. Ve velkých městech je nevýhodou i obrovská anonymita. Když v malém městě uděláte ostudu, ví se, že jste to byla vy, a zítra to někdo práskne rodičům. Neformální společenská kontrola je velmi důležitá a to tady není. To nevíme. Člověk se přizpůsobí podmínkám, ve kterých žije. Já jsem ještě v Praze vyrostl v tom, že jsme po škole praštili taškou a šli lítat ven. Na ulici jsme mohli hrát fotbal, protože tam nic nejezdilo. Každé dítě potřebuje čas pro sebe, čas volna. Je to ta neřízená činnost, kdy vyrazí s vrstevníky ven a možná se tam trochu nudí, dělají lumpárny i ušlechtilejší věci. To pražským dětem schází, protože cítíme povinnost jim všechno organizovat. Protože Prázdniny jsou svaté

jinak bychom o ně měli trochu strach. Nevím, co to způsobí. Je to strašák. Pro některé děti i dospívající hrají známky velkou roli. V první třídě je to naprosto pochopitelné. Malé děti věří tomu, co se jim řekne. A je to dobře. Proto musíme dobře volit slova. Představa ve školách je, že by rodiče neměli děti vysvědčením strašit – no neměli, ale rodiče si vysvědčení nevymysleli! Kdyby rodiče dětem říkali, že je vysvědčení k ničemu, byli by přece proti škole. Rodiče jen reflektují to, že vysvědčení má nějakou váhu. Buď se budeme tvářit, že je úplně na nic, pak ho změňme. Pokud má nějaký význam, naplňujme ho. My samozřejmě nevíme, jak to s dítětem dopadne. A nevěděli to ani ti, co dopadli dobře se čtyřkami, ani ti s jedničkami, co dopadli špatně. Vysvědčení má určitou vypovídací hodnotu, ale popisuje aktuální výkon. Školní požadavky jsou specifické a pokrývají jen část dovedností, které v životě uplatníme. Třeba sociální dovednosti nebo flexibilitu škola neučí. Víte, vysvědčení dostane dítě. A my někdy nesprávně spojujeme vysvědčení s dítětem. Myslíme si, že je to výlučně jeho věc. Jenže ještě i u středoškoláků je to vždy souhrn toho, jak je učíme, jak se jim doma věnujeme, jak jim pomáháme a jak je podporujeme v tom, aby tento náročný úkol splnili. Takže když pak dítě přinese vysvědčení – a stoprocentně to platí pro první třídu – je to vysvědčení pro rodiče, paní učitelku a v malé míře i pro dítě. Ono nemůže za to, jak šikovné se narodí. Je rodičovská a učitelská povinnost dovést ho, kam to jde. Neměli by říkat: Máš čtyřku, budeš se učit o prázdninách a zakážu ti televizi. Měli by říct: Sobě zakážu televizi. Dítě není svéprávné a ani na to nemá, aby bylo. Četl jsem o případu chlapce, který nenosil úkoly. Paní učitelka mu založila notýsek a sama mu tam úkoly zapisovala. Jenže on je nenosil dál, a když je přinesl, ani nebyly podepsané. Rodiče se na to vykašlali. A když má škola ve školním řádu zavedeno, že po několika takových drobných prohřešcích dítě dostane třeba třídní důtku, kdo za to může? To dítě? Přestože jsem starší, nerad se příliš obracím do minulosti. Sice si můžeme všechno krásně vyložit, ale změní to tu důtku, poznámku nebo trojku? Nezmění. Proto říkám: kašlete už na vysvědčení! S tím se nedá nic dělat. Koukejte na to, co bude v budoucnosti. Ale ne o prázdninách. Vždy mě štve, když slyším: Celé prázdniny se budeš učit. To je postavené na hlavu. Platí to jedině tehdy, když má dítě dělat nějaké postupky. Prázdniny jsou jiná doba a rodiče na to stejně do září zapomenou. Ale musí začít hned 1. září a dítěti zkontrolovat, co mu paní učitelka napsala, a třeba ho k těm úkolům i nutit. Ano. Trojka nebo čtyřka je nám všem srozumitelná, zatímco slovní hodnocení můžete leckdy napsat tak, že příjemce ani nepochopí, jestli chválíte, nebo kritizujete. Nedá se také říct „jestli přineseš pětku, nechoď mi domů“. Sám mám rád humor a ironii, ale pochopil jsem, že děti na to musíte buď léta trénovat, nebo to nesmíte použít. Právě proto, že to vezme vážně. A já si myslím, že je to správně. Když mu něco říkám, třeba aby si vyčistilo zuby, tak přece nechci, aby si z toho dělalo srandu. Proto jsem jednoznačně proti takovým větám. Dítě nepochopí, že zrovna je rodiče tak nemysleli. Ne, myslím si, že nikdo neví, co budete v životě potřebovat. To škole nelze vyčítat. Ale měla by se měnit. Určitých věcí se nezbavíme, ale je třeba diskutovat, jestli je nutné mít v maturitě epizeuxis a jestli nám v dospělém životě nedělají problémy spíš sociální dovednosti. Neumíme spolu komunikovat a měli bychom si říct, kdo by měl zajistit, abychom to uměli. Já bych to dal škole, ta by měla programově rozvíjet i schopnost spolupráce. Když se kritizuje domácí vzdělávání, říká se, že ve škole se dítě socializuje. Ano, ale o přestávkách. Přesně tak. Pokud to bude škola učit, současně je třeba říct, že jí musíme i něco ubrat. Například rozbor věty? Možná se to dětem bude hodit, až se budou učit jazyky, ale kolik lidí studuje jazyky? Jako uživatelé bychom je měli studovat, ale k tomu, abyste mi vynadala v angličtině, nepotřebujete vědět, co je jaký slovní druh. Spoustu věcí děti učíme tak, jako by se v každém oboru měly stát odborníky. Ale my jsme ve většině oborů uživatelé.