Prezident chce udržet Hrad. Proč tedy dobývá palác?
Krok 1: probudit ve smečce pocit ohrožení. Krok 2: agresivně vycenit zuby. Krok 3: nechat se zvolit do čela smečky. Je to klasický fór volebních kampaní. Útokem na vlastní stádo si agresor dokáže vydobýt jeho oddanost. Být milován je hezké, ale ještě lepší je, když vás lidé potřebují. A ten, kdo se něčeho bojí, agresora potřebuje. Mít ho na své straně.
Cvakání špičáky je základní strategií nynějšího prezidenta. Kam vkročí, tam mluví o teroru a válce. Kde může, někoho poníží a pokoří. Číhá-li někde naděje na drobnou neshodu, jde tam a rozdmýchá obří konflikt.
Jenže jak se začíná ukazovat, tentokrát to může být strategie chybná. Prezident a jeho tým si totiž počínají tak, jako by chtěli vyhrát volby sněmovní, ty, ve kterých vítězí silnější vlk nad slabšími. Ve volbách prezidentských se však skrývá jedna zásadní výhybka, pojistka před „plašením vlastního stáda ve třech krocích“: druhé kolo, jež žádá, aby se na vůdci smečky dohodla převážná většina. A tady začíná agresor nutně ztrácet – ta část houfu, kterou se mu nepodařilo dostatečně vyděsit, v něm spatřuje útočníka, nikoliv obránce, a za žádnou cenu ho nebude chtít mít na své straně. Vysloví se pro kohokoliv jiného, i kdyby to měla být roztřesená chundelatá ovečka.
Zuby o sto šest cvaká i Andrej Babiš, jenž si za strašáka volí minulost, korupci, krádeže a tradici. Jemu však stačí rozechvět zhruba třetinu stáda k tomu, aby mohl vládnout. Získá-li třetinu, dosáhne cíle. Získá-li třetinu Miloš Zeman, končí.
Prezident, kterého by už pro vznešenost jeho úřadu ráda podpořila většina lidu, i kdyby nic nedělal, bůhvíproč zvolil bitevní plán, jímž se obvykle válčí o největší počet poslanců, nikoliv o Hrad nad Prahou. Jako by hájit hrad bylo totéž, co dobývat palác. Jako by mu nedocházelo, že pointou většinové prezidentské volby není zadupat druhého do země a předběhnout ho o deset procent, ale naopak připojit ho i s jeho početnou smečkou ke svému vlastnímu průvodu. Tedy dosáhnout souladu a smíru. To není věc idejí, ale prachsprosté matematiky. Pro premiéra je čtyřicet procent strašně moc, pro prezidenta osudově málo.
Dnešní prezident se přesto usilovně snaží být zajedno právě s pravděpodobným předsedou příští vlády, a to až do té míry, jako by měli oba splynout v jednu bytost. Na Hradě přehlédli, kdo je v tom spojenectví silnější – ten, jemuž stačí urvat třetinu, aby sebral všechno, oproti tomu, který prohraje, i když získá bezmála polovinu. Jednomu vzájemný průnik stád pomůže k vítězství, pro druhého bude smrtelný.
Pokud by se Babišovi a Zemanovi příznivci protnuli zcela, Babiš sestaví jednobarevnou vládu a bude král, kdežto Zeman na Hradě skončí. K vítězství na rozdíl od Babiše nepotřebuje přízeň čtyř lidí z deseti, ale o dva víc. Přesto se zdá, že prezident o průnik usiluje – pokud by Babiš na své farmě v přímém přenosu například uřízl hlavu klokanovi, vychválí Zeman obyčej lidových zabíjaček dříve, než se tým hnutí ANO stihne omluvit na Facebooku.
Babišovy naděje na vítězství však mohou být pro Zemana zrcadlem jeho vlastní prohry – bude-li jako Babiš, na rozdíl od něho prohraje.
Pokud by se prezident v posledním roce někam schoval, patrně by nenašel ve volbě konkurenta. Bude-li si však v kampani dál počínat jako uchazeč o „vstup do Strakovy akademie hlavním vchodem“, střílet do vlastního stáda se stejnou agresivitou jako kandidát na premiéra, Hrad neudrží. Urve čtyřicet procent hlasů, a ač tím v prvním kole soupeře zválcuje, o týden později se odebere na zasloužený odpočinek.