Emancipace mužů podle Hůlové
Má berlínská přítelkyně, spisovatelka Tanja, to nazvala Comeback módy velkých rodin. Procházely jsme se spolu místní hipsterskou čtvrtí Prenzlauerberg a já se divila, kolik je všude kolem capartů. Prý jde o nový trend, a to i u vysokoškolaček, co se tradičně snažily „seberealizovat“a dlouho zůstávaly single.
Lidský život je jednou z mála výsostných hodnot, kterou nikdo nezpochybňuje, shodly jsme se, a tak není divu, že v nepřehledné době, co relativizuje kdeco, platí za lákavý zdroj smyslu. Ba víc. Jako by absolutní zůstala právě jen tato hodnota, ji jedinou si nikdo nedovolí veřejně problematizovat. Víra v nadosobní ideály, tradiční kolbiště „veřejně činných mužů“, zdegenerovala relativizací i všemožným historickým znemožněním (církev je fraškou pedofilů, vlast je konstruktem xenofobů, hrdinství „doba nepřeje“). Zatímco dříve se mělo za to, že jsou hodnoty, za které stojí za to položit život, dnes s něčím takovým neoperuje víceméně nikdo.
Prachy z toho sice žena v domácnosti nemá, ale ty může dovalit partner z nějakého z těch nesmyslných kariérních zaměstnání, zatímco ona si doma privatizuje smysl. Není to nádhera? Zatímco mediálně je to stále do velké míry o tom, „jak ženu osvobodit od plotny“, množství vzdělaných žen s kočárky smysl logicky nachází doma. Muži dělají kariéru v mnoha případech de facto z nezbytí. Jejich životní cesta na rozdíl od té ženské jako by neměla alternativu, případných pár měsíců na rodičovské na tom frustrujícím principu nic nemění. Vlastně mě překvapuje, že se proti tomu nebouří. „I muži mají právo na volbu,“zněl by onen subverzivní slogan, nemohu se dočkat, kdo s ním začne konečně šermovat. Vždyť zaměstnání, která poskytují skutečné uspokojení, je tak málo.
Přestože šovinistické argumenty typu: náročná práce toho a toho typu se pro ženu nehodí, protože se jí kvůli dětem nemůže věnovat naplno, z principu odmítám, fakt, že ženy s malými dětmi často žijí v jakémsi intelektuálním limbu, znám ze svého okolí i sama od sebe. Alespoň tak jsem si to kdysi pojmenovávala. Jako mentální hybernaci.
Ten tunel fascinace tvorem, který se obvykle alespoň po dobu prvních několika let stává mentálním úběžníkem matčina intelektuálního horizontu. Nejen prakticky ve smyslu obstarávání, jeho očima znova objevuje svět. Horizont se sice zužuje, ale o to detailněji v záběru vyvstává blízké okolí. Stůl, po němž leze moucha, dvoumetrový čtverec na louce, kde se batole hodinu plácá, list stromu, který si upřeně prohlíží, hodiny, které vydají za léta a někdy jsou samosebou k nepřežití, idealizovat ten úmor nemám v úmyslu, nicméně mnohé se při něm člověk naučí a opět: nejen ve smyslu managementu času, empatie a trpělivosti, ale díky změněnému fokusu také pozornosti k věcem, kterých si dříve nevšiml. Jakmile padne i předsudek toho, že se na rodičovské „blbne“, když jde ve skutečnosti o lekci epistemologie, takže nikoli o ztrátu času, ale o „vysokou“života, mužský boj „práva na volbu“, propukne naplno. Barikády s heslem „ať ty nesmyslné prachy sype konečně někdo jiný“jsou zkrátka na spadnutí.
Na závěr něco osobní zkušenosti: hovory s dětmi a jejich fascinující intelektuální dimenze. Jednou mi byl výrok mého dítěte inspirací k románu a tuto obhajobu mateřství a předpověď emancipace mužů, co mají po krk té své jediné nalajnované cesty (ať nás živí ženské, budou hřmít, chceme mít právo „chodit“na tu epistemologii taky), uzavírám doslovnou citací své šestileté dcery. Tu větu prohlásila asi před týdnem, když jsem se čerstvě po sprše, přidržujíc si přepásaný ručník, snažila opravit nohu jakési šmejdské panence, a jelikož jsem se u toho zřejmě, aby mi ručník nespadl, kroutila jako paragraf, moje dcera prohlásila: „Mami, nemusíš si schovávat pipinku, to je místo, kde jsem vznikla,“a já s otevřenou pusou čumím na svou dceru a říkám si: Tak tohle je fakt bomba, tohle miluju!