Když se „hrůza“změní v něco, co vám chybí

Rok co rok mě naplňovaly pocitem nekonečného štěstí – prázdniny. Když naši po pár pokusech pochopili, že opravdu nejsem typ, který by rád obrážel dětské, tehdy pionýrské tábory, a přestali mě na ně pro můj a asi hlavně jejich klid posílat, zážitek z přechodu školního módu do módu volna ještě zesílil.

Na přelomu července a srpna jsem pravidelně chytal první deprese – jako že je polovina těch krásných časů sladkého nicnedělání pryč. Deprese se dostavovala dokonce i v letech, kdy naši koupili chalupu... Horská samota, nádhera – jen jedinou volnou námezdní silou, která by na ní a na přilehlých plantážích v létě otročila, jsem byl já.

Závěr srpna, to už byla čistokrevná tragédie. Nesnášel jsem „vůni“tužek, kterými se doplňoval penál, odmítal se dívat do míst, kde od konce června ležela ona (aktovka), netěšil jsem se na školu, na učitele, dokonce ani na spolužáky – bylo mi v tu chvíli úplně jedno, „kam jeli, s kým a co odporného tam zažili“.

Ve dvou červnech se štěstí nekonalo. Na konci základky a gymplu. Tam jsem měl depku z toho, že je škola, učitelé, spolužáci, dětství, přátelství a já nevím co ještě pryč a že už si to nikdy neprožiju.

Prožil. Syn a dcera také nastoupili do školy. Červnu zůstaly návaly euforie – končí škola, končí úkoly, kroužky a mé podílení se na nich, končí ranní odvozy a odpolední svozy dětí do školy a z ní. A ano – poté, co jsme se ženou pochopili, že dětské tábory naše děti úplně nezajímají, takže je pro jejich a asi hlavně pro náš klid na ně raději nebudeme posílat, zážitek z přechodu do prázdninového módu ještě zesílil.

Nadšení z léta bylo nicméně omezené – on ten červenec a srpen dětí je hlavně na vás – takže – zařídit dovolenou, přepravit se na ni a z ní je samozřejmě paráda, pokud před volnem nechytne kluk salmonelu nebo si dcera nerozřeže nohu a vy nikam neodjedete. K tomu se děti nesmějí v létě nudit, to je jasné. To je ta největší prohra – vaše... A těch prázdninových týdnů je osm! Díky za chalupu mých rodičů – tolikrát nás zachránila, díky za rodiče, díky za tchyni, za tchána, díky za naše sourozence... A díky za úlevu na přelomu července a srpna při uvědomění si, že s volnem dětí bude brzy amen a pomažou do školy!

Co zůstalo stejné, byl pocit tragédie ze začátku školního roku. Tužky mi smrdí dodnes, navíc od doby hypermarketové na vás začátek školního roku útočí mnohem intenzivněji a hlavně už o prázdninách, takže v tomhle ohledu jsem trpět začal mnohem dřív než na konci srpna jako zamlada.

Pak jsme najednou s manželkou seděli na předávání maturitního vysvědčení našeho syna. Léto ještě strávil s námi, ale už to bylo jiné. A vlastně taky naposledy. V září pak odešel do Prahy, domů začal jezdit jednou za měsíc a po čase i přestal říkat domů, ale „k vám“...

Něco skončilo, nicméně „zůstala“nám ještě dcera, řeknete si a začnete podvědomě dohánět a nahrazovat to, co jste nehonili a nedávali dříve. Anebo honili, ale nějak si to asi neuvědomovali.

A tak najednou vnímáte aspoň v tom zbylém krátkém čase zesíleně školu, všechny ty nekonečné prázdniny, všechny ty „problémy“, které nejsou problémy, úplně jinak – chcete si je ještě užít, ještě je mít, vědět, že to, co je teď kolem vás, už za chvíli nenajdete...

Dcera šla do školy naposledy minulý týden. Tedy naposledy – bude v ní pokračovat, ale v zahraničí. A to se mne už dennodenně rozhodně týkat nebude...

Pokud vy sami, ať už přímo, anebo u svých dětí řešíte školu a prázdniny, užívejte si to. Zpětně už to moc nejde...