Autisté se děsí první třídy v letadle
Výpravy do lidské mysli a do nejpřekvapivějších míst na světě slibuje francouzský spisovatel, filozof a autista českého původu Josef Schovanec v nové knize Vítejte v Autistánu.
Všichni vědí, co je autismus. Většina lidí dokáže rozpoznat autistu. Přesto se o jejich světě ví velmi málo. A to i přesto, že touto nemocí podle některých odborníků trpěl i spisovatel a autor Alenčiných dobrodružství v říši divů Lewis Carroll nebo hudební génius Wolfgang Amadeus Mozart.
V posledních letech se snaží svět autismu velmi umně přiblížit Josef Schovanec, který se narodil v roce 1981 na pařížském předměstí v městečku Charenton-le-Pont. Jeho rodiče ani on sám dlouhá léta netušili, jaká je jeho diagnóza.
Odpověď přišla až poté, co oslavil devatenácté narozeniny a málem nepřežil nevhodné užití psychofarmak. Až správná diagnóza, lehká forma autismu zvaná Aspergerův syndrom, mu umožnila konečně porozumět své vlastní osobnosti a hlavně využít svého talentu. Dokončil vyhlášenou francouzskou univerzitu Sciences Po a v současnosti se věnuje studiu jazyků, kterých ovládá celkem deset. Řadí se mezi ně i hebrejština, sanskrt nebo perština.
Právě jazykové znalosti jsou jedním z aspektů Schovancových cest po světě, o kterých v nové knize píše. A stejně jako v případě předchozího díla O kolečko míň s nadhledem a humorem.
Třeba hned na začátku čtenáři oznamuje, že se na narodil ve stejný den jako Britney Spears. „Toto neblahé datum je ale to jediné společné, co nám prozřetelnost, jež si na nás nezasedla nadmíru, dala do vínku,“vysvětluje a z popové hvězdy si utahuje ještě v další kapitole.
Na rozdíl od dalších smrtelníků Josef Schovanec při cestování letadlem netrpí obavami při vzletu, přistání či nepříjemných turbulencích. Za jednu z největších překážek během Cestovatel pobytu na palubě označuje nutnost komunikovat s letuškami. Nehledě na to, jak je pro něj nepředstavitelně složité zvolit si mezi kávou a čajem.
Jako svou největší cestovatelskou můru uvádí situaci, kdy by jej přesadili do první třídy. Tam by totiž musel s letuškami komunikovat téměř nonstop.
Proto se rozhodl cestovat, pokud to jde, s nízkonákladovými leteckými společnostmi, kde je míra komunikace mezi palubní posádkou a cestujícími minimální.
V jakých chvílích se Josef Schovanec vydává na cesty? Překvapivě třeba o Vánocích, které jsou pro něj spíše svátky pekla než klidu a pohody.
„Vánoce mě vždycky velmi zneklidňovaly. Už během raného dětství jsem považoval za nepřípustné, že se o Vánocích nedodržuje čas jídla a doba, kdy se jde spát. Že se schovávají věci, že si lidé lžou,“píše.
Proto raději odjíždí někam, kde se neslaví. Sám však přiznává, že jej pronásledují téměř po celém světě. Stejně jako stigma muže, který není ženatý, s čímž se nemohou dle jeho slov smířit především v Íránu.
Vždy si však jejich přízeň zaručí přiznáním, že vůbec nepije alkohol. Opačný problém nastává v sousedním Německu, kde se dokáží smířit s tím, že nemá manželku, nikdo však nedokáže pochopit, že nepije žádný alkohol. Mnozí to dokonce považují za vtip.
A vůbec nejhorší je to pak prý v Rusku. „Tam bývá občas potíž přijmout jedno i druhé. Že nejsem ženatý. A že nepiju alkohol. Jen taktak jsem unikl zrušení víza,“píše v kapitole, v níž se dozvíme o skutečné užitečnosti alkoholu.
Podobných vtipných historek obsahuje Schovancovo vyprávění desítky. Čtenář se směje a zamyslí se nad tím, jak nudný život vlastně běžní, neautističtí smrtelníci vedou.