Na porod má vliv i to, když vedle ženy pípají přístroje
Touha být u zrození
Porod nevypadá jako ve filmech, kde je patnáct lékařů v rouškách a všude je krev. „Může být krásný a klidný,“říká mladá porodní asistentka. PRAHA Porod může být tichý, ale pokud chce žena křičet, měla by na to mít právo, míní pětadvacetiletá porodní asistentka Daniela Jeřábková. „V jedné české porodnici jsem zažila, že ženě řekli: Neřvěte nám tady,“popisuje mladá profesionálka, která už stihla poznat praxi nejen v českých porodnicích, ale i v německých. České z jejího srovnání nevycházejí dobře. „Ale jsem optimistka, že se to tu zlepšuje,“věří. Nejdřív jsem chtěla jít na medicínu, ale zjistila jsem, že tam není tak velký kontakt s lidmi, jaký bych si představovala. Navíc jsem si říkala, že bych to studium asi nezvládla. A tento obor jsem si vybrala, protože porod je něco úžasně zajímavého, co s ženami jen tak někdo neprožije. Líbila se mi možnost být u toho a poznat celý proces. Možná také kvůli sobě, protože každá žena se porodu obává. Jak kde. Může přijít třeba porodní asistentka z Plzně, která ví, co to je přirozený porod, a chce ho podporovat. To je totiž její hlavní úkol, aby všechno proběhlo dobře i bez léků a zbytečných zásahů. A v té velké porodnici, kam přišla, to jede jak na běžícím páse a s ničím se tam nepářou. Může to přinést konflikt, protože ona to chce dělat dobře, jenže oni taky. Myslím si, že se podmínky i ve velkých porodnicích hodně mění a mění se i přístup lékařů a porodních asistentek. Už tam nevládne paternalistický přístup, kdy lékař něco řekne a my to tak musíme udělat. Právě z konfliktu těch dvou světů. Hlavně ve velké porodnici, v menší možná takový strach mít nemusím. Hlavně záleží na lidech. Je těžké přijít ze školy a sžít se s lidmi, kteří mají spoustu praxe. Mně se třeba něco nebude líbit, ale oni to tak dělají deset let, tak se to tak bude dělat. Z toho mám asi největší strach.
To asi nespočítám. První porod jsem viděla v Německu, kde jsem byla na Erasmu, a nebyl zrovna pěkný, takže jsem se nejdřív vyděsila. Ale ty další byly moc hezké. Viděla jsem tam i porody, které jsem pak v Česku tolik nevídala. Byla jsem v malé porodnici, kde mají na ženu víc času. Celkově je tam kontaktnější a příjemnější prostředí. Ale určitě se takové najde i tady.
Podle mě je porod i spirituální záležitost. Žena se v tu chvíli mění. Najednou tady máme novou rodinu, kde i otec hraje velkou roli. A na konci porodu má žena pocit, že to zvládla, což je pro ni velmi důležité. V Německu jsem zažila porod do vody. Bylo tam úplné ticho, ta žena se jen kývala ve vodě a pohupovala pánví. Pak párkrát zatlačila a miminko potichoučku vyklouzlo. To bylo tak klidné! Když to srovnáte s americkými filmy, je to nebe a dudy. Tam vidíte plnou místnost doktorů a všichni mají roušky, čepice a další ochranné pomůcky. To přitom vůbec není potřeba. Stačí jeden člověk nebo dva a to jediné, co si na konci porodní asistentka obleče, jsou rukavice. Navíc ve filmech rychle odnášejí dítě pryč, všude je krev a všechno je dramatické. Nejdřív jsem si ho představovala právě jako v těch filmech. Trochu Seriál Začátek profesní dráhy
Mladí na startu kariéry Porodní asistentka Daniela Jeřábková Jakou byste chtěla mít výplatu? jsem se toho obávala, ale když jsem přišla do školy, bylo to úžasné. Samozřejmě jsme měli medicínské předměty, ale velkou část tvořila i psychologie a spiritualita porodu. Řešili jsme přístup k ženám a malé, úplně obyčejné věci, které jsou ale velmi důležité a porod ovlivňují.
Třeba to, jestli na ženu mluví hodně lidí nebo jestli tam chodí hodně lidí. Jestli má podporu partnera, jestli má někoho s sebou, nebo je tam sama. Jestli na ni svítí spousta zářivek a ona je oslněná nebo jestli tam pípají přístroje. Všechny detaily se odrážejí v průběhu celého porodu. Ale nejdůležitější je přístup a schopnost komunikace. No, v Německu se mi velmi líbilo. Ale pak jsem přišla na praxi do české porodnice, a to jsem byla trochu v šoku. Říkala jsem si, jak někdo může té ženě říct něco takového. Jako třeba „neřvěte nám tady“. Žena má mít možnost se svobodně projevovat, a pokud mě něco bolí, můžu si řvát, jak chci. To, že ženy křičí, navíc mnohdy neznamená, že už nemůžou. Třeba jim to pomáhá a není dobré jim v tom bránit. Často jsem zažívala i to, že když žena něco chtěla – a nebylo to nic nesplnitelného – snažili se ji v porodnici zmanipulovat a říkali ne, uděláme to takhle. A ženy dost často podlehly, protože personál to přece ví nejlépe. Bála jsem se, že mě to semele a budu jako oni. Chtěla bych pracovat na osvětě maminek. Protože se mi stalo, že přišly, vůbec nic nechtěly, vůbec nic nevěděly a teď co s nimi. Přemýšlím, jak udělat, aby chtěly informace, aby se jich nebály a měly svou představu o porodu a celkově komunikovaly s lékařem a celým týmem. Podle mě by bylo skvělé, kdyby víc žen vědělo, že existují komunitní porodní asistentky. Některé asistentky totiž pracují jen v porodnici a některé v komunitní péči. Taková asistentka za ženou přijde domů, když začne rodit, a nějakou dobu tam s ní je, aby nejela do porodnice moc brzo. Vyhodnotí situaci a pozná, že už je nejvyšší čas vyrazit. V porodnici s ní celou dobu je a i po porodu ji navštěvuje. Pomáhá jí, radí jí a podporuje ji v její nové roli. To je velmi dobrý systém, díky kterému je to pak jednodušší i pro personál v porodnici. Jen málo žen o takové službě ví. A bohužel není hrazená ze zdravotního pojištění. Ženy, které chtějí rodit doma, se pro to většinou rozhodly hlavně kvůli negativní zkušenosti z porodnice. A já se jim ani trochu nedivím potom, co jsem viděla. Ve výzkumu své bakalářské práce jsem se žen ptala, co se jim líbilo a nelíbilo na jejich porodu. To, co jsem se dočetla, bylo strašné. V Kanadě nebo Holandsku existují porodní centra. Jsou tam porodní asistentky, přirozený porod, žádné léky, ale ženy jsou pod kontrolou zdravotníka. Je to něco na půl cesty. Ale já rozhodnutí žen rodit doma respektuji. Většinou jsou vzdělané, mají o porodu spoustu informací a mají i porodní asistentku. Osobně bych sice doma nerodila, ale když už se pro to žena rozhodne, je lepší, když tam s ní někdo je. I když opravdu jsou ženy, které rodí samy ve zhasnuté koupelně, a většinou porodí dobře. Ženy pořád umějí rodit a dokážou to i samy. V některých článcích o převozech žen z domácího porodu do porodnice čteme „a pak přijeli porodníci a odrodili dítě“. To je strašné. Oni asistovali té ženě, aby mohla porodit. Oni to dítě neporodili. Taková věta degraduje ženy, jako by už neuměly porodit. Všechny to zvládnou, pokud k tomu mají podmínky a jsou zdravé. Je dobré mít co nejvíc informací a vědět, proč se právě teď dělá to, co se dělá. Měla by mít představu, jak by chtěla rodit, a případně si napsat nějaká porodní přání. To nejdůležitější je přirozený porod – bez zasahování, bez urychlování, bez medikace, bez nástřihu, bez aktivního vedení třetí doby porodní a s přítomností někoho, kdo ji podpoří. V místnosti, kde je klid a kde zná osoby, které o ni pečují. Někde, kde se cítí bezpečně, je tam zatemněno, nesvítí jí do očí zářivky, může jíst a pít, není jí zima ani vedro. Přirozený porod, kdy žena sama porodí své dítě, je to nejlepší, co se může povést. Kromě toho, že budou dítě i matka zdravé, se k tomu totiž přidá i to, že bude žena psychicky vyrovnaná a bude vědět, že bude dobrá máma.