Ukryté město v podzemí Pražského hradu

Reportéři MF DNES exkluzivně nahlédli do světa staršího, než byla doba Přemyslovců.

PRAHA Nejnovější výzkumy pod Pražským hradem překvapily i experty a mění zažité představy o nejstarších dějinách Hradu. Dosud se totiž soudilo, že se pahorek nad řekou stal nejprve mocenským sídlem přemyslovských panovníků a až poté i náboženským centrem.

Proti této teorii však nyní hovoří jeden podstatný fakt. Kostely, jejichž zbytky se zachovaly pod dnešním terénem, stály na nejlépe přístupných místech. A ta na hradčanském návrší v 9. století byla jen tři. Palác a domy pak stavitelé vybudovali v poměrně prudkých svazích. Proč by to dělali, kdyby bylo vhodnější místo volné?

„Kde byla relativně rovná plocha, jsou pouze náboženské stavby a ve svazích jsou ostatní budovy. Z toho můžeme odečíst, kdo měl tehdy asi navrch,“říká archeoložka Jana Maříková Kubková. „Vypadá to, že areál Hradu byl i v předkřesťanském období kultovním místem, takže je celkem logické, že když přichází církev křesťanská, v první řadě se usazuje tady,“říká Maříková Kubková.

Výsledky archeologického výzkumu a stavebně historického průzkumu z 20. let minulého století ukáže na podzim výstava v Tereziánském křídle Starého královského paláce.

Úzké uličky se klikatí mezi kamennými stěnami domů a kostelů, člověk se mnohdy sotva protáhne, tu a tam cesty mizí v tmavých těsných průchodech, občas se zlomí ve strmé schodiště či splynou s mostky překonávajícími několik metrů hluboké příkopy.

Tajemné město, jež pamatuje doby před tisícem let. Pár metrů nad ním chodí po dlažbě III. nádvoří Pražského hradu davy lidí, aniž by tušily, co mají pod nohama.

Toto kamenné město před necelými sto lety vykopali archeologové. Byl to tak významný objev, že úřady vznikajícího Československa rozhodly je zachovat, kolem nejvýznamnějších staveb vytvořit cihlový sarkofág a celý prostor zastřešit. Vznikla robustní železobetonová konstrukce, podpíraná masivními pilíři, která zbytky staveb dávného Hradu ukryla.

Reportéři MF DNES do tohoto tajuplného světa exkluzivně nahlédli. Pro veřejnost je totiž zapovězen. „Takhle zastropená je jen jižní část pod třetím nádvořím, kde terén hradního ostrohu klesá od katedrály natolik, že bylo možné dosáhnout nějaké podchodné výšky. Prostor tak zhruba zabírá třetinu nádvoří,“popisuje architekt Petr Chotěbor.

Staletí z Hradu udělala placku

Nálezy jsou i v dalších částech hradního dvora, ale ty jsou zasypány a přímo zakryty dlažbou.

Podzemní město s uspořádáním staveb, jak jej vidíme dnes, vypadá nelogicky. A poměrně chaoticky. Základy zdí jsou v různých úrovních, kamenné stěny se někde zvláštně protínají. Doklad toho, jak šel čas.

Nejstarší kamenné domy, zbytky dřevěných srubů či hradby a obranné hliněné valy – vyztužené kameny a kmeny stromů – jsou nejníže. Pocházejí z 9. a 10. století.

„Hrad je pouze jeden a každá doba na tom omezeném území něco staví. Za dvě tři století se něco zase zbourá a do těch zasypaných zbytků se založí něco jiného. Někdy se to přistavuje ke stojící architektuře, jindy se kopou nové základy a už se ani neví, co tam bylo, protože terén je srovnaný,“popisuje Chotěbor.

Lidé tak původně rozeklaný a úzký skalnatý hřbet nad Vltavou po celá staletí zarovnávali, takže dnes hradní areál připomíná placku. Na vrstevnici svahu postavili vysokou hradbu, která pak v podstatě posloužila i jako opěrná zeď pro tisíce tun zeminy, kterými srovnali terén. Starší stavby, přesněji to, co z nich zbylo, pak přirozeně zmizelo. Hrad se tak neustále rozšiřoval. Zejména k mírnějším jižním svahům klesajícím k nynější Malé Straně. Sráz padající do Jeleního příkopu byl už moc strmý.

Někde je navršeno tolik zeminy, že rozdíl od nynější úrovně nádvoří je i osmnáct metrů. Až archeologové ve 20. letech minulého století celý tento podzemní svět obnažili.

Dominantou celého prostoru je kostel z 12. století, jemuž se říká sv. Bartoloměj. Stával na svahu rokle sklánějící se na jih pod dnešní tereziánské křídlo královského paláce. Je uschován pod nádvořím, kousek vlevo od balkonu nad hlavním vstupem do paláce, kde dnes sídlí prezident.

S tehdejším hlavním chrámem – románskou bazilikou svatého Víta (její část je dnes k vidění v podzemním pavilonu u paty svatovítské katedrály) – ho spojovala impozantní kamenná chodba. Rovněž skvěle zachovalá. Nedaleko jsou zbytky dřevěných srubů. Snad dubových. Ty jsou pochopitelně ještě starší.

Kvalita románské malty

„Máme málo indicií, ale výškově to vychází tak, že měl kostel ještě jedno patro. Doklady však nejsou žádné. Ale i kdyby to patro navíc neměl, byl Bartoloměj monumentální. Musel být hodně vysoký. Navíc ta spojovací chodba má v podlaze hroby, takže můžeme uvažovat o jakémsi pohřebním patře,“vysvětluje archeoložka Maříková Kubková.

Za dlouhou dobu, co kostel existoval, došlo minimálně ke třem velkým přestavbám. Z poznatků posledních let pak vyplývá, že definitivně zanikl až s požárem roku 1541.

„Krom náboženských staveb se pod zemí ukrývá i několik kamenných domů. Jeden je románský, dalších pět vrcholně středověkých. Vypadá to, že tvořily jakousi malou čtvrť kolem Bartoloměje,“doplňuje Maříková Kubková.

Kameny tehdejší stavitelé spojovali maltou. U těch nejstarších zdí obranného valu je pak kladli takzvaně na sucho. Malta z románského období s většími kamínky byla přitom nesmírně kvalitní i na dnešní dobu. Vápno, které naši předci používali, bylo prostě perfektní.

Archeologické nálezy spojují novodobá betonová schodiště, cestičky a můstky klikatící se nejen mezi pozůstatky domů, ale i mezi železobetonovými pilíři nesoucími desku III. nádvoří. Artefakty dávných dob jsou pak za každým rohem. Strop přitom ještě v 90. letech minulého století nebyl dostatečně odizolovaný, takže prosakující voda tu vytvořila i metrové krápníky. „Bylo tu vlhko, v zimě mrzlo a připomínalo to krápníkovou jeskyni. Po rozsáhlé rekonstrukci tyto problémy zmizely,“dodává Chotěbor.

Za tři století se něco zbourá a do těch zasypaných zbytků se založí něco jiného.