Ráj na hodně horké hranici
Mohl tudy projíždět Orient Express z Londýna přes Evropu až do Káhiry. Ale asi ani nikdy nepojede. Místo toho je v Roš hanikra nádherná rezervace s mořskými jeskyněmi.
Bylo by úžasné vydat se Orient Expressem z Evropy přes Turecko, podél levantského pobřeží přes Bejrút, Tel Aviv a dál na jih do Egypta. To by byl výlet. Jenže železnice, kterou na téhle trase nechali postavit Britové, neměla dlouhého trvání a slavný vlak tu nikdy nejel.
Za druhé světové války tudy Britové po kolejích přepravovali vojáky a zbraně. Naděje na jízdu Orient Expressem, byť nakrátko, svitla po skončení bojů. Ale koncem února 1948 Hagana, předchůdce dnešní izraelské armády, koleje právě tady v Roš hanikra odpálila.
Z pohledu Evropana to nebyl ten nejlepší nápad. Z pohledu Izraelců to však byl geniální tah. Arabské státy odmítly uznat rozhodnutí OSN o vzniku Izraele a hned po vyhlášení nezávislosti Izrael napadly ze všech stran. Díky tomu, že koleje z Libanonu už nevedly, nemohly arabské jednotky vjet během pár hodin přímo do Tel Avivu.
Dnes je tunel, kudy koleje vedly, pod hranicí s Libanonem zabetonovaný. Slouží jako kinosál pro promítání dokumentu o krásách a historii Roš hanikry, kam se turisté dostanou díky nejstrmější lanovce na světě – táhne se pod úhlem 60 stupňů.
Jízda s ní ze skály k mořským jeskyním trvá necelé dvě minuty. Člověk se rázem ocitne v jiném světě, obklopeném blankytnou vodou a křídovými skalami. Místo rachotu projíždějícího vlaku je tu božské ticho, které přerušují jen mořské vlny narážející na útesy.
Vedle jeskyní, které tu za statisíce let po zemětřesení začaly do skal hloubit mořské vlny, se tu dají pozorovat i mořské želvy a při troše štěstí i další tvorové. Především však hnízdící holubi ve skalách.
Vzpomínka na válku
Izraelské vlaky dnes končí v Nahariji, kde mimochodem stejně jako v řadě jiných izraelských měst mají i Masarykovu ulici. Dál k libanonským hranicím je to asi deset kilometrů autobusem.
Naharija je sice ospalé prázdninové letovisko s nádhernými plážemi, ale že tu nebýval vždycky klid, každý zjistí už při východu z nádraží. První, co uvidí, je na vysokém podstavci dělo, které Izraelci zabavili teroristům Hizballáhu v roce 1982, v první libanonské válce.
Hrozba ze strany Hizballáhu, který ovládá jih Libanonu a jehož cílem je zničit Izrael, dodnes neskončila. A tady přímo na Roš hanikra je to vidět. U přechodu je sice nápis „Vítejte na hranici Izraele“, ale vše kolem moc přátelsky nepůsobí – za cedulí je železnou branou uzavřený přechod a za ním další zátarasy. Přes ně se nedá do Libanonu dohlédnout.
Kopec nad Roš hanikrou je poset všemožnými stanicemi, radary, strážními věžemi. Hlídají tu ozbrojení vojáci. Právě se asi ocitám na nejstřeženějším úseku. Je to logické, turistům, kteří se přijeli podívat na krásy mořských jeskyní, se nesmí nic stát.
„Nepamatuju se, že by tu někdy došlo k nějakému útoku,“odpovídá mi muž, který u vchodu k lanovce kontroluje vstupenky.
Ráj je až pod kopcem. Při pohledu na bílé útesy a průzračné moře se rychle zapomene na problémy dnešního světa. Míří sem všichni, ortodoxní židé i izraelští Arabové. Jeden má na krku přívěsek ve tvaru libanonského cedru. Ptám se, jestli je z Libanonu. Stroze říká, že ne. Ale jeho dcery se chtějí kamarádit a vykládají, že mají v Libanonu babičku. A taky mají kamarádku, která „studuje medicínu v Česku – v Košicích“.
Na obědě u Jamese Bonda
Právě na severu Izraele žije řada členů bývalé, převážně křesťanské Jiholibanonské armády. Izraelci je prostě vzali s sebou, když se narychlo z Libanonu stahovali. Vzájemně se totiž v boji proti islamistickému Hizballáhu podporovali.
Není divu, když se ptáme, kde se v Nahariji dobře najíst (to je takový izraelský zvyk, když je někdo na cestách, zeptá se na dobrou restauraci místních – ti to totiž vědí nejlépe), dostáváme doporučení i na libanonskou restauraci.
Vracím se tam, kde cesta začala – k nádraží v Nahariji. Hned kousek vedle v ulici Lohamei ha-Geta’ot je libanonské bistro, které nám poradili. Mají výbornou šauarmu, tedy grilované maso se zeleninou v arabském chlebu. A taky libanonský falafel, ten je jiný než izraelský. Hádám, že do něj přidávají i petržel.
Majitel je skutečně z Libanonu. Nejdřív mi nechce nic říct, prý by to bylo na hodně dlouhé vyprávění. Nenechám se odbýt, vždyť chci jen vědět, jak se mu tady v Izraeli žije.
Na dlouhé vyprávění to ale bylo. Tenhle chlapík, který se představuje jako Džamal El Daou, začíná tím, že má na svědomí hodně lidí, a mávne si při tom rukou pod krkem.
Vyděsím se: Jako že vražd? „Ne, pracoval jsem pro izraelskou rozvědku. Hizballáh se mě za to několikrát pokoušel zabít. V Izraeli jsem s rodinou dostal nejen azyl, ale ze začátku i ochranku. Hlídali mě čtyřiadvacet hodin denně,“vzpomíná. Samozřejmě spolu s tím dostal i peníze, aby tu mohl začít nový život. Jeho bratři utekli do Spojených států a Kanady.
Co všechno má Džamal „na svědomí“, neprozradí. „Pro peníze jsem to nedělal. V Libanonu jsem měl velkou firmu, několik obchodů s nábytkem a taky velký dům,“říká. „Obchody mi vyrabovali,“dodává s tím, že izraelská armáda v Libanonu pro něj byla jako „máma“. „Bylo tam naprosté bezvládí a chaos,“vysvětluje mi, proč se dal na stranu Izraelců. Ti pro něj znamenali stabilitu. „Jedině Izraelci nám tam pomáhali,“dodává.
Dalo by se předpokládat, že jako křesťana ho šíitský Hilzballáh hodně štval. Jenže tenhle bývalý špion je sám šíitský muslim. „Nemyslete si, šíitů, kteří podporují Írán a Hilzballáh, je menšina,“vysvětluje mi.
Mnoho Libanonců se podle něj později z Izraele vrátilo a taky je za to Hizballáh potrestal. „Skončili ve vězení. Dneska návratu litují.“On sám by se, jak říká, nevrátil. „Miluji Libanon, ale situace tam je velmi těžká. Od mého dětství se Sýrie pokouší Libanon rozvrátit a obsadit. Všechny zbraně, co tam jsou, pocházejí ze Sýrie,“dodává. „Dneska jsou na libanonských silnicích syrské jednotky, které vybírají výpalné.“
Jeho útěk byl prý hodně rychlý. I Džamala překvapil, s rodinou si prý stihli sbalit jen to nejnutnější. Všechno ostatní nechali v Libanonu.
Džamal El Daou úplně jako James Bond nevypadá, má totiž o pár kilo víc, ale to není důvod, proč se odmítá nechat vyfotit. „Nechci, aby Hizballáh věděl, jak dneska vypadám,“říká.
Tahle islamistická organizace na druhé straně je pořád hrozbou. A nyní, díky silnějšímu Íránu, posiluje. Tahle hranice může být ještě žhavější, i když tam pod kopcem to vypadá jako v ráji.